Svatý Martin vypravuje

Ahoj, děti! Jmenuji se svatý Martin a dnes vám budu vyprávět svůj příběh. Dozvíte se, proč se můj svátek slaví vínem a pečenou husou, a kde se vzaly svatomartinské rohlíčky. Ale začněme pěkně od začátku.

Když jsem přemýšlel, čím jednou budu, tatínek trval na tom, že musím být voják jako on. Chtěl jsem mu udělat radost, tak se ze mně stal bojovník. Měl jsem zbroj, červený plášť, koně a … to bylo vlastně všechno. Moc toho nebylo, ale nikdy mě nenapadlo si stěžovat.

Jak jsem brzy poznal, když jsem se vracel do města, našli se lidé, kteří měli ještě méně než já. Hned u městské brány jsem potkal stařečka jen v roztrhaných kalhotách. Klepal se zimou jako osika. Díval se na mě a natáhl ke mně ruku. Žebrák chtěl peníze.

„Nemám, co bych ti dal,“ povídám mu, ale tu jsem dostal nápad.

Seskočil jsem z koně, tasil meč a přeťal svůj plášť na dva kusy. Vždyť byl dost velký, aby posloužil nám oběma.

Té noci se mi zdál sen. Zjevil se v něm Ježíš v půlce mého pláště. „Děkuji ti, svatý Martine, ty který konáš dobro.“

Druhý den jsem se vydal domů. Už nechci být voják, nechci s nikým bojovat. Já chci lidem pomáhat. To je důvod, proč jsem na světě. Když jsem projížděl vesnicí, potkal jsem několik dětí. Měly hlad a prosily o jídlo. V tu chvíli můj kůň pohodil hlavou a zvedl nohu. Napadlo mě, že si něco vrazil do kopyta. Podíval jsem se mu na nohu, ale jeho podkova mi zůstala v ruce.

„Na, podrž to, prosím tě,“ otočil jsem se na holčičku v hnědé sukýnce.

„Děkuji, pane! Je vynikající!“

Cože? Ona mi snědla podkovu? Zvedl jsem hlavu. Nejedla podkovu. Podkova se v jejích ručkách proměnila na rohlíček. Podíval jsem se znovu na koňskou nohu. Podkova se na ní znovu objevila.
A tak jsem podkovami nakrmil děti. Měly takovou radost, stejně jako já, že jsem jim mohl pomoct.

Brzy se to moje konání dobrých skutků mezi lidmi rozkřiklo. Rozhodli se, že mě udělají svatým.
Blázni, vždyť jen dělám to, co je správné. Dělám To rád a nic za to nechci. Není důvod, dělat ze mě svatého. S díky jsem odmítl, ale ti lidé naléhali ještě víc. Že prý mě klidně i na tu slavnost, kde mě vysvětí, odvlečou. No to ne, já se vám schovám, pomyslel jsem si. Ale nikde zrovna nic, za co by se šlo úkryt. Jediné, co bylo poblíž, byla ohrada s husami.

„Tiše, holky,“ chlácholil jsem husy, když jsem se mezi nimi plazil po břiše. „Já si tu mezi vás na chvíli lehnu, jo? Tak prosím, buďte tiše, ať mě ti lidé nenajdou.“
Jenže co čert nechtěl, husy se hlasitě rozkejhaly. Tím mě prozradily a chtě nechtě jsem se tedy stal svatým.

Dožil jsem se prý 81 let. A dodnes se na mě pamatuje vínem, protože jsem umřel v místech, kde se hojně pěstovalo víno.

A ještě jsem vám neřekl, jak to bylo s mým běloušem. Já vlastně měl dříve hnědáka. Bělouše si šetřím jen na svůj svátek, když padá 11. listopadu sníh. Protože pak se říká, že Martin přijel na bílém koni. Ale letos ho třeba nechám ve stáji a sněžit nebudu. Ale přeji vám hodně sněhu v zimě, ať si užijete koulovačky, sáňkování a lyžování.

Tak zase za rok se na vás budu těšit. Mějte se krásně, děti.

S pozdravem
váš svatý Martin