Byly sice letní prázdniny a děti trávily většinu času venku na kolech či na koupališti, ale dnešní den byl jiný. Pochmurné počasí a déšť proměnily slunečnou krajinu na šedou mlhu plnou těžkých oblaků. Velké kapky padaly na zem a všude v okolí se blýskalo. Sourozenci Pavlík a Mariánka se rozhodli, že tento sychravý den si budou hrát doma.
„Mám nápad!“ vykřikl starší bratříček Pavlík a postavil se na postel v jejich dětském pokojíčku. V rukou držel knížku. Mariánka se posadila na kobereček, upravila si žluté šatičky a čekala, co jí bratříček řekne. „Budeme si číst strašidelné příběhy!“ řekl bratříček a děti šly spolu chystat skrýš před příšerami, jejich bunkr. Mariánka se sice trošku bála, ale nakonec souhlasila. Její velký bratříček Pavlík ji přece ochrání.
Děti zhasly velké světlo a zapnuly si jen malou noční lampičku. Udělaly si bunkr z dek a polštářů, pod kterým se schovaly spolu s knížkou plnou strašidelných příběhů.
„Byl jednou jeden temný les, ve kterém žil strašný zuřivý vlk! A tento šedý vlk bloudil po lese a čekal dokud nenarazí na nějaké chutné zbloudilé dítě! Ty totiž miloval nejvíc. Vlk byl velký jako kůň a zuby měl hrůzostrašně velké!“ vyprávěl příběh Pavlík a ani nedýchal. Malá Mariánka byla schoulená v dece, pod kterou se schovávala. Poslouchala bratříčka a třásla se hrůzou.
„Bojíš se jako malé miminko!“ dobíral si ji Pavel a smál se. Když vtom udeřil velký blesk a obě děti zakřičely strachy. „To je jen bouře!“ zasmály se nakonec spolu a Pavel pokračoval ve čtení strašidelné pohádky:
„Když se tak vlk procházel hustým tmavým lesem, narazil na malou Červenou Karkulku. Malá veselá holčička si cupitala po lesní cestičce ke své babičce. Když vtom…“ Pavlíka přerušilo z vyprávění příběhu hrozivé vrzání z chodby a dupot nohou.
„Co to bylo?“ zeptala se ho vystrašeně Mariánka. Pavel jen zakroutil hlavou a schoval se k sestřičce pod deku. „Co když je to ten vlk? A přišel nás sníst!“ řekla Mariánka vystrašeně. „Někdo… jde po schodech! To je určitě ten vlk!!“ řekl nahlas Pavlík.
Když vtom se dveře do jejich dětského pokojíčku otevřely a děti vykřikly strachy. No, ve dveřích nestál vlk, ale jejich maminka a v rukou měla třešňový koláč. Maminka se zasmála a sledovala, jak její děti vykukují z bunkru. „To jsem já! Já nejsem zlý vlk! Takoví vlci jsou jen v pohádkách, nejsou skuteční! Nemusíte se bát!“ uklidnila děti jejich maminka. „Pojďte si dát koláček!“ řekla jim maminka a pohladila Mariánku i Pavlíka. Sourozenci se nakonec zasmáli a pustili se do chutného koláčku, zatímco jim maminka četla veselou pohádku o zajíčkovi Ušáčkovi.
Děti už se nebály. Mariánka a Pavlík si tehdy uvědomili, že se není potřeba všeho bát a že na strašidelné pohádky mají ještě trošku čas.
Heske