Byla jednou jedna stonožka Jožka. Tato malinká stonožka žila na krásné louce pod velkým stromem, kde si z plátků květin vytvořila malý domek. A víte, proč se stonožce říká stonožka? No přece proto, že má spoustu malých nožiček, některé jich mají dokonce i sto!
Jožka byla zvědavá a milovala šplhání po všelijakých krásných květinách, které na louce objevila. Ale protože byla malinká a měla spoustu nožiček, často se jí jiní tvorové žijící na louce posmívali. „Hele, stonožka Jožka! Jak je maličká a podívejte se na ty její malé nožičky! Má jich sice hodně, ale ani jedna není pořádně velká, jako máme my brouci!“ posmívali se jí velcí hnědí brouci a ukazovali na její malé nožičky. „Nikdy se nikam nedostaneš tak rychle jako my!“ žertovali zase mravenci. Jožka věděla, že i když je maličká, se svými nožičkami se zvládne všude rychle dostat, možná i rychleji než ti mravenci. Byla hrdá na své nožičky, i když byly malé. „Jednoho dne jim ukážu, jaké jsou moje nohy výjimečné, a také to, že umím být i rychlá,“ pomyslela si, když kráčela loukou.
Po dlouhých dnech deště byl dnešní den opravdu krásný a slunečný, ideální na procházku. A proto se stonožka vydala na procházku po louce. Určitě objeví nějaký nový kvítek, po kterém se může vyšplhat a obdivovat jeho krásné lupeny!
Jak tak kráčela, spatřila krásnou pampelišku. Byla ale větší než jiné pampelišky. Vyčnívala mezi ostatními. Jožka se rozhodla, že na ni vyšplhá a bude obdivovat její krásné žluté okvětní lístky. Když se k ní blížila, ucítila jemný, ale chladný vánek. Obloha se pomalu začala zahalovat do tmavého kabátu. Květy se začaly ohýbat ze strany na stranu a všichni tvorečci na louce utíkali do bezpečí. Blížila se velká bouře.
Jak se tak Jožka vracela do svého domečku schovat se před bouří, všimla si malé včelky Bii. Ta se třásla pod stébélky trávy. Nemohla odletět pryč. Vítr zesílil a začal padat déšť. Její malá křidélka byla příliš mokrá na to, aby létala, a její domov byl příliš daleko na to, aby se schovala před bouří.
Jožka byla odhodlána malé včelce pomoci. Ona jediná si z ní nedělala legraci, a proto k ní bez váhání stonožka rychle přicupitala. Vzala malou včelku na záda a utíkala s ní do bezpečí.
„Ahoj Jožko!“ řekla Bia vystrašeně a držela se malé stonožky tak silně, jak jen mohla. „Jsi taková maličká a dokážeš mě unést?“ řekla překvapená včelka.
„Jsem sice malá stonožka, ale mám sto nohou, abych nás obě unesla! A teď se musíme schovat před bouří, nenechám tě přece tady!“ řekla Jožka, zatímco utíkaly loukou do bezpečí.
Jožčiny drobné nožky spolupracovaly, byly rychlé a silné a obě je odnesly do bezpečí, kde stonožka bydlela. Když se konečně dostaly do úkrytu, malá včelka zatřepala křidélky, aby z nich opadaly kapky. Byla promočená jak ona, tak stonožka Jožka.
„Děkuji ti, Jožko, zachránila jsi mě!“ řekla s úsměvem malá včelka Bia.
Dalšího dne, když bouře ustoupila a mezi květinami vykouklo sluníčko, řekla malá včelka všem příběh o tom, jak ji stonožka Jožka zachránila před bouří. Tato skvělá novina o hrdinském činu stonožky se nesla od včelky ke včelce, až se dostala mezi všechna drobná zvířátka žijící na louce. Všechna zvířátka přišla Jožce zatleskat. Ta se dojetím rozplakala. Byla hrdá na to, co dokázala, ale věděla, že kamarádi si musí pomáhat.
Dokonce i sami brouci a mravenci, obdivovali to, co Jožka dokázala, a tleskali jí také.
A tak se hrdinou louky stala malá stonožka Jožka, která všem, ale hlavně sobě dokázala, že i ta nejmenší stvoření mohou být nejodvážnější ze všech.
