(Kytice – Karel Jaromír Erben)
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!
Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.
I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má,
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.
Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.
Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!“
II
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví
hoch ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.
III
Marie, Hana, dvě jména milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.
Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu –
na první zas by zapomněl! –
Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru;
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko,
jaké tam vidíš vidění?“
„Ach, vidím domek – ale jen v šeře –
jako co Václav ostává –
však již se jasní – ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu – znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne –
můj milý bože! Václav sám!!“
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?“
„Ach, vidím, vidím – je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho –
zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými –
však mi se rozednívá již: –
jsou to družičky, a mezi nimi proboha!
rakev – černý kříž!“
IV
Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zazněla hudba od kostela zrána
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.
Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.
*
Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jak by zalívána rosou,
uvadla, jak by podsečena kosou –
ubohá Marie!
V
Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu zase nakrátku
a nedaleko Štědrý den!
Ach ty Štědrý večere
noci divoplodné,
když si na tě vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!
Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!
Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí –
kde z nás bude která?
Toč se a vrč, můj kolovrátku,
všecko ve světě jen na obrátku
a život lidský jako sen!
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“
Zdroj: Kytice, Karel Jaromír Erben
