V jednom velikém království seděla na zámku u okna královna a vyšívala. Právě byla zima a venku poletovaly sněhové vločky. Zimní krajina byla nádherná, královna si pootevřela okno a vyhlédla ven. Na chvíli zapomněla, že v ruce drží jehlu, a píchla se při vyklánění z okna do prstu.
Kapka krve dopadla na rám okna. Tu se královna usmála a pomyslela si: „Kdybych tak měla dceru, která by měla černé vlasy jako ebenový rám okna, bělostnou pleť jako sníh, který rám pokrývá, a rudé rty, jako je kapka krve, která mi ukápla.“
Královnino přání se brzy vyplnilo a na svět přišlo děvčátko, jaké si vysnila. Dostalo jméno Sněhurka. Královně však nebyl dopřán dlouhý život, a tak Sněhurka brzy osiřela. Její královský otec se ovšem nechtěl o samotě trápit, a proto si za krátký čas našel novou ženu. Nová královna, Sněhurčina macecha, byla krásná, ale o dobrotě srdce se mluvit nedalo. Zajímal ji jen obdiv okolí, krásné šaty a drahé šperky.
Ujišťování dvořanů o její neskonalé kráse jí nestačilo. Pocházela z rodiny, kde se odjakživa pěstovaly čáry a kouzla, ta zlá především. Jejím rodinným majetkem, jediným, který si na zámek přinesla, bylo kouzelné zrcadlo. Tomu kladla každý den stejnou otázku:
„Zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší mezi všemi nejkrásnější.“ A zrcadlo vždy popravdě odpovědělo: „Má paní, rozhlížím se po zemi, ale nevidím větší krásku, než jste vy.“
Takto odpovídalo dlouhá léta, jenže mezitím rostla do krásy i Sněhurka. Jednoho dne královna jako vždy položila zrcadlu svou otázku: „Zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší mezi všemi nejkrásnější.“ A zrcadlo jako vždy odpovědělo popravdě: „Má paní, i když jste krásná jako sen, Sněhurka je krásnější přeci jen.“
Na okamžik se královniny krásné rysy proměnily v děsivé. Obličej se jí svraštil zlobou a záští. Ne, královna nebyla žena, která by se smířila s tím, že ji v kráse předčila mladší dívka, byť to byla její nevlastní dcera. Několik dní bloumala komnatami, s nikým se vidět nechtěla a myslela jen na to, jak sprovodit Sněhurku ze světa. A nakonec to i vymyslela. Pověřila mladého lovce, který nosil zvěř do zámecké kuchyně, aby Sněhurku odvlekl hluboko do lesů, tam jí vyřízl srdce a to přinesl královně. Nezvolila si lovce náhodou. Ten byl už dlouho oddaným obdivovatelem královny a její krásy.
A tak se brzy lovec vydal v doprovodu Sněhurky do lesa a vedl ji hlouběji a hlouběji. Když však měl vykonat onen ohavný čin, nemohl. Při pohledu do Sněhurčiných nevinných očí toho nebyl schopen. „Nikdy se už nesmíš vrátit do zámku, jinak se tě královna zbaví jiným způsobem,“ varoval Sněhurku. „Jdi tímto směrem, až dojdeš k chaloupce, kde žijí trpaslíci. Řekni jim, co ti v zámku hrozí. Určitě tě u sebe nechají přenocovat.“
Sněhurka brzy našla chaloupku. Byla prázdná, ale bylo jasné, že v ní někdo žije. Bylo tam sedm postýlek a na stole sedm misek od snídaně. Sněhurka v chaloupce poklidila a navařila jídlo. V pozdním odpoledni se přiřítilo sedm mužíčků: Prófa, Štístko, Kejchal, Stydlín, Dřímal, Rejpal a Šmudla. Když zjistili, že je v jejich domku nezvaný návštěvník, chtěli si to s ním vyřídit. Ale Sněhurka je svým úsměvem a přichystanou večeří hnedle obměkčila. Po vyslechnutí jejího příběhu trpaslíci nic nenamítali, aby u nich zůstala. Ba naopak – byli za takovou krásnou a dobrosrdečnou společnost rádi.
Lovec se mezitím navrátil do zámku. Místo Sněhurky skolil mladou srnu pro královskou kuchyni. Srdce ale vyřízl a podstrojil královně jako důkaz, že Sněhurka už není mezi živými. Královně se konečně vrátil úsměv na tvář. Byl to zlý úsměv, královna se radovala z domnělé smrti Sněhurky. Takže nyní je opět nejkrásnější ona. Pyšně se posadila před zrcadlo a zpovídala jej, kdo že je to nejkrásnější teď. To, co zrcadlo řeklo, ji rozlítilo. Opět zmiňovalo Sněhurku.
Královna udeřila na lovce, jak je to možné. Nakonec se jí podařilo z něj vymámit, že Sněhurku nezabil a kam ji poslal. Královna nechala lovce vsadit do vězení. Bylo jí jasné, že pokud se chce nevlastní dcery zbavit, bude to muset udělat sama. Po dlouhém přemýšlení se rozhodla přichystat jí něco horšího než smrt. Začarovala mocným kouzlem jablko, stačilo sousto, aby kletba uvrhla Sněhurku do věčného snění.
Královna se přestrojila za stařenu a vyzbrojena jablkem a nekalými plány vyrazila do nitra lesa, kde měla přebývat Sněhurka. Šla celou noc, ale nakonec zahlédla střechu domku vykukující mezi lesním porostem. Opatrně se přikrádala blíž. Viděla, jak se otevřely dveře a z nich se postupně vyřítilo sedm trpaslíků. Nesli si krumpáče a vyráželi do skal. Za nimi vyšla Sněhurka, která jim mávala a přála, ať jim jde kopání od ruky. Pak se vrátila dovnitř.
Chvíli na to však zaslechla klepání na dveře. Když otevřela, spatřila stařenu. Přestrojená královna předstírala, že potřebuje ukázat cestu. Sněhurka jí poradila a královna jí za odměnu dala jablko. „Jen si, děvče, kousni. Po takovém dobrém jablíčku budeš ještě krásnější,“ skřehotala. Bezelstná Sněhurka netušila žádné nebezpečí. To kdyby tu byli trpaslíci, ti by babu hnali! Takto se Sněhurka s chutí zakousla do jablka. V tom okamžiku jí kousek jablka uvíznul v hrdle a Sněhurka upadla do spánku. Ten byl tak hluboký, že ji nic nemohlo probrat. Tak hluboký, že nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo. Zlá královna se vítězoslavně vydala zpět do zámku.
Za pár hodin se vrátili trpaslíci ze svého pravidelného kutání. Našli spící Sněhurku, ale probudit ji nedokázali. Věčně švitořiví trpaslíci zkoprněli. Bylo jim jasné, že tady jde o nějaké zlé kouzlo, jenže nevěděli, co proti tomu mohou dělat. Řadu dní zkoušeli vše, o čem kdy jen slyšeli, ale Sněhurka se neprobouzela. Nakonec ji uložili do skleněné rakve. Tu postavili před chaloupku, aby na Sněhurčinu krásnou tvář každý den svítily sluneční paprsky. Dny ubíhaly jeden za druhým a Sněhurka stále spala. Jednou však projížděl kolem trpasličí chaloupky princ. Uviděl skleněnou rakev a v ní spící dívku. Přišel blíž a nemohl uvěřit, jak může být někdo tak krásný. Odklopil víko rakve a snažil se tu krásku vzbudit. Ale marně. Díval se na ni a uvědomil si, že se do ní na první pohled zamiloval. Ani nevěděl, jak dlouho na ni hledí, když uslyšel šramot. To se právě vraceli trpaslíci. Ti princi vypověděli, jak se to se Sněhurkou má a že ji už nic na světě neprobudí. Nešťastný princ ji tedy alespoň na rozloučenou políbil na její krásné rudé rty.
Polibek z lásky ovšem prolomil zlé kouzlo! Sněhurka se nadechla a vyplivla kus jablka. Veselí u trpasličí chaloupky nebralo konce. Princ požádal Sněhurku o ruku a ta souhlasila. Trpaslíci proti takovému ženichovi také nic nenamítali, dokonce i Rejpal z toho měl radost.
Později téhož dne se královna usadila ke svému zrcadlu a s pyšným výrazem chtěla slyšet, kdo je v celé širé zemi nejkrásnější mezi všemi. A svou odpověď od zrcadla dostala:
„Má paní, i když jste krásná jako sen, Sněhurka je krásnější přeci jen.“ A k tomu zrcadlo ukázalo královně Sněhurku v náručí krásného prince. Už dlouho se královna nechávala stravovat hněvem a závistí. Sněhurčino štěstí, které se jí nijak nepodařilo zničit, bylo tou příslovečnou poslední kapkou. Zlostí jí puklo srdce.
Ovšem Sněhurka, jejíž srdce neznalo nic než laskavost, bude naopak mít dlouhý a spokojený život po boku prince.
Bylo to hodně hezký. 🙂
Krásná pohádka 😘
Dlouhé, ale pěkné 🌞