Sněhová vločka a Rozárka

Byla jednou jedna holčička jménem Rozárka. Kudrnatá Rozárka žila se svými rodiči a bratříčkem na hrbolatém kopci v domečku u lesa. V jeden chladný prosincový den se Rozárka vydala sáňkovat. Šla sáňkovat dolů z jejich kopce spolu s jejím bratříčkem Samíkem. Honili se ve sněhu, koulovali se, dokonce i závodili, kdo dojede první dolů na sáňkách. Sourozenci si spolu hráli celý den. Ovšem Samík byl vždycky první a lepší.

Postavil většího sněhuláka, pokaždé Rozárku pořádně zkouloval a jako první dojel na sáňkách dolů ze svahu. Rozárka chtěla být také v něčem šikovná. „Postavme si dalšího sněhuláka!“ řekl vesele Samík sestřičce. Rozárce se však sněhuláka stavět nechtělo a raději dělala anděla ve sněhu. Byla smutná, že její bratříček je ve všem první a lepší než ona.

Během toho, jak si Rozárka hrála ve sněhu, jí na nos dopadla malá sněhová vločka. Rozárka si ji přesunula na prst a sledovala, jak krásné tvary vločka má a jak se třpytí na sluníčku. Rozárka vyprávěla vločce, jak je smutná, že ji její bratříček vždy ve všem předčí. „Neboj se, tobě se také bude v něčem dařit, určitě jsi šikulka a ani o tom nevíš,“ povzbudila ji malá třpytivá vločka. Rozárka nechápala, jak je možné, že vločka mluví. „Ty umíš mluvit?“ zeptala se jí Rozárka překvapeně. „Ano. Ovšem mluvím jen před těmi lidmi, kteří jsou smutní, a umím jim pomoci a rozveselit je,“ odpověděla jí sněhová vločka vesele. Rozárka však nerozuměla tomu, jak by ji mohla sněhová vločka dokázat rozveselit. Sněhová vločka se jí snažila vysvětlit, že není důležité být ve všem první, důležité je dělat něco, co nás baví a co nás dělá šťastnými.

Ale jak je možné, že můj bratříček je vždy rychleji dole a postaví vždy krásnějšího sněhuláka? Je vždy šikovnější než já!“ zeptala se jí smutně Rozárka, zatímco sledovala svého bratříčka, jak staví velkého sněhuláka. Sněhová vločka jí však vysvětlila, že Samíkovi se sice daří v tom, ale nemusí se mu dařit v jiných věcech. „Víš, ale závidět se nemá. Každý umí něco jiného a vsadím se s tebou, že Samík nezpívá tak krásně jako ty! Slyšela jsem tě, jak krásně jsi zpívala, když jste si spolu hráli!“ řekla jí s nadšením v hlase vločka. Rozárka se zamyslela a uvědomila si, že má pravdu. Její bratříček přece neumí zpívat.

Rozárce tak došlo, že svému bráškovi nemůže závidět, každý umí přece něco jiného, přesně jak řekla sněhová vločka. Rozárka poslechla sněhovou vločku a už nebyla dál smutná, začala si vesele prozpěvovat a hrát si ve sněhu s bratříčkem. Byla ráda za tu cennou radu, kterou od ní dostala. Už nehleděla na to, v čem je její bratříček lepší nebo v čem je lepší ona. Jak řekla sněhová vločka, důležité je najít si to, co nás baví a v čem jsme dobří. A to bylo pro Rozárku zpívání.