Byli jednou tři bratři a ti se vydali do lesa. Venku už se mělo schylovat k mrazu, ale nic se nedělo. Děti nedočkavě čekaly na první sníh, zvířátka se chtěla uchýlit k zimnímu spánku. Ale jak to měla udělat, když venku po zimě ani stopy? A tak se rozhodli, že někdo musí najít Sněhovou paní a zjistit, proč se letos zpozdila. A protože tito bratři byli nebojácní a milovali dobrodružství, tak to byli právě oni, kteří se vydali na cestu.
Procházeli právě kolem rybníka, kde stála vysoká vrba. Na té vrbě seděla sova, jejíž velké oči zahlédl jeden z bratrů, a hned se začal sovy vyptávat na cestu: „Drahá sovo, neumíš nám poradit, jak se dostat ke Sněhové paní?“ Sova jim poradila, aby pokračovali přes tři kopce a tři doliny, dokud neuvidí zámek z ledu, tam sídlí. Chlapci poděkovali a pokračovali v jejich cestě, dokud nezačali pociťovat hlad. Tehdy jako na zavolání potkali medvěda, který v ruce nesl džbán plný medu.
„Medvěde, jdeme za Sněhovou paní, ale hlady už nedokážeme jít dál. Nepodělil by ses s námi alespoň o trochu tvého medu?“ promluvil prostřední bratr odvážně. „Když říkáte, že za Sněhovou paní jdete, tak vám ho i celý dám. Dal bych cokoli, jen abychom se mohli s rodinou na zimní spánek uložit. Ale jak, když není zimy?“ utrápeně vysvětlil medvěd a pak dal džbán s medem mládencům. Ti medvědovi poděkovali a slíbili, že zimu dovedou za každou cenu.
Mládenci bloudili tři dny, až dorazili na louku, odkud uviděli na vysokém skalisku zámek z ledu. Čím více se však k němu přibližovali, tím jasněji mohli vidět, jak rampouchy visící ze střechy pomalu tají, a stejně špatně to vypadalo i s křišťály kolem oken. Bratři vstoupili do zámku a na schodech spatřili sedět Sněhovou paní. Byla schoulená do klubíčka, přikrytá bílým kožichem a potichu naříkala.
„Sněhová paní, co se stalo? Proč pláčete?“ začal se vyptávat nejstarší bratr a Sněhová paní si bratry se slzami v očích prohlížela. „Moje kouzelná hůlka,“ ukázala na zlomenou hůlku pod schody. Prostřední ji chytil do dlaně a trochu se zatřásl zimou. „Jak se to stalo?“ zeptal se nejmladší a všichni bratři čekali na její odpověď. „Nevím, jen na chvíli jsem oči přivřela. Ale když jsem se vzbudila, tak byla moje hůlka zlomená a bez ní jsem slabá. Je jediný způsob, jak ji opravit, ale na to potřebuji mízu z ledového stromu u ledového jezera. Já sama nemám sil, ale pokud neopravím hůlku, tak můj zámek roztaje a už nikdy na zemi nezasněží,“ vyprávěla jim Sněhová paní a byla celá smutná.
„Neboj se, Sněhová paní, my ti pomůžeme. Zabráníme této katastrofě,“ zavelel nejstarší a spolu se bratři vybrali k dalekému ledovému jezeru. Bratři se snažili pospíšit si, aby jim do té doby Sněhová královna nezemřela, a tak brzy byli u stromu se vzácnou mízou. Když mízu našli, tak se snažili co nejrychleji vrátit do zámku.
Do zámku dorazili právě včas, ledové sloupy byly téměř roztáté. Sněhová paní už upadala do věčného spánku, ale díky bratrům opravila svou kouzelnou hůlku a její zámek opět ožil. Jako vyjádření vděku bratry štědře odměnila teplými kožichy, saněmi i jídlem, protože domů se už vraceli za sněhové chumelenice. Všichni byli vděční, že zavítala zima, a doufali, že díky třem bratrům se už nikdy nezpozdí.
