V jedné nedaleké zoologické zahradě žilo mnoho zvířat. I když každé mělo svůj výběh, všechna zvířátka se navzájem dobře znala. Každý večer, když návštěvníci odešli, si spolu vykládala. Vyprávěla si, co během dne zažila, a taky se spolu navštěvovala. Jejich lidští ošetřovatelé se o ně hezky starali, a tak i zvířátka byla spokojená a měla se tam dobře.
Až na jednoho mladého slona, který poslední dobou smutně pochodoval mezi výběhy. Sloník se jmenoval Kubík. Byl krásný, zdravý, silný, ale jakýsi celý nešťastný. Chodil po zoo s hlavou svěšenou, nechtěl si hrát. Večer si s ostatními nepovídal. Jeho maminka slonice se ho často ptala: „Co se děje, Kubíku?“ Na to on zesmutněl o fous víc a nic neřekl. Až jednou mu cosi smutek vzalo.
Bylo krásné odpoledne. Všechna zvířátka se ukazovala před návštěvníky zoo. Mladý slon byl schovaný. Kamarádi od sloníka Kubíka se domluvili, že mu prostě zkusí pomoci. A tak večer, když už návštěvníci odešli, zavolali na svého kamaráda: „Kubíku, pojď za námi! Potřebujeme s tebou mluvit. Děláme si o tebe starosti.“
Po chvilce přemlouvání sloník vyšel ze svého úkrytu. „Copak se děje?“ pokračovala zvířátka. Kubík se nadechl a začal vysvětlovat: „Když já si myslím, že nic neumím a že jsem úplně neužitečný.“ „Ale co tě nemá, určitě něco umíš! Každý něco umí,“ chlácholili ho kamarádi.
„Tak já to zkusím,“ odhodlal se Kubík. Rozhlédl se kolem sebe. Gepardi! „Zkusím si s vámi dát závody. Chtěl bych umět rychle běhat,“ povídá sloník Kubík. Postavil se na startovní čáru a když bylo odstartováno, mladý slon i gepardi vyběhli. Než se ale sloník rozběhl, byli gepardi na druhé straně zoo. „Běhat rychle neumím,“ povídá smutně Kubík.
„Tak zkusím létat,“ pokračoval dál v nápadech a díval se přitom na orly kroužící nad jeho hlavou. Sloník Kubík se postavil na nejvyšší vrcholek, který v zoo našel. Seskočil z něj a přitom mával ušima, jak nejvíc dokázal. Vůbec se nevznesl. Jen dopadl na zem. „Létat taky neumím,“ smutně povídá sloní kluk. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nevěděl, co by mu mohlo jít. Každé zvířátko v zoo něčím vynikalo. Jen on ne.
Pomalu se šel schovat do svého úkrytu, když se v tu chvíli zvedl obrovský vítr. Foukal do všech stran a bral s sebou vše, co unesl. Zvedal domečky od malých zvířat, lámal keře, dokonce zlomil i strom. Jeho kmen spadl přímo před noru malých surikat a ony teď nemohly ven. Byly uvězněny ve svém domečku. Bylo to tuze nebezpečné, proto se zvířátka snažila kmen odtáhnout, nebo nějak nadzvednout. Nikdo s ním nehnul.
Až přišel k surikatám Kubík. Uchopil kmen svým chobotem, napnul všechny síly a strom zvedl ze země. Opatrně ho odnesl dostatečně daleko, aby si nikdo neublížil. Surikaty vyběhly z nory ven a začaly moc sloníkovi děkovat. Mezitím se uklidnil i velký vítr a všechna zvířátka byla šťastná, že to dobře dopadlo. Sloníkův kamarád jelen se k němu nahnul a povídá: „Tak už víš, co umíš? Jsi silný a svou sílu umíš správně využít. Dnes jsi zachránil surikaty.“ Od té doby už sloník Kubík není smutný. Dobře ví, že i on je užitečný a že něco umí. Každý je něčím výjimečný.
