Byla jednou jedna princezna, která byla velmi krásná. Král jí chtěl vybrat ženicha, ale princezna se bála, že ji princové budou chtít jen pro její krásu. Poprosila tedy čarodějnici, aby jí do úplňku změnila tvář. Z krásné dívky se stala ošklivá holka s bradavicemi po celém obličeji.
Takto princezna předstoupila před ženichy, kteří chodili do zámku na námluvy. Princové však neměli sebemenší zájem o ošklivou nevěstu. Nezajímalo je, že byla dívka milá, chytrá a laskavá. Viděli jen její zohavenou tvář. Všichni odešli a princezna byla smutná. Ani jeden neprošel její zkouškou. Zamyšleně se procházela v zámeckých zahradách, až potkala mladého jinocha, který seděl na lavičce. Princezna zjistila, že je slepý, a tak mu neřekla, že je princezna.
Takto se setkávali celé dny. Výborně si rozuměli, smáli se spolu a procházeli. Zamilovali se. Slepý jinoch požádal princeznu o ruku a princezna souhlasila. A pak mu řekla i pravdu. Chlapec byl překvapen. Nevěřil, že by se princezna chtěla za něj vdát.
Princezna však už byla rozhodnuta. Jen tomuto jedinému nešlo o hezkou tvář, ale její krásu uviděl v jejím srdci. Král dal nakonec mladým požehnání a měla být svatba. Princezna se těšila, že brzy z jejího obličeje zmizí bradavice a bude zase krásná, ale úplněk přešel a bradavice zůstaly. Čarodějnice se ve svých kouzlech spletla a princezna navždy zůstala ošklivou. No princezně to už nevadilo, její manžel byl slepý a bylo mu jedno, jak jeho žena vypadala.
Skutečnou krásu viděl srdcem, a ne očima, a ta byla v jejím srdci, a ne v její tváři. A tak si spolu žili a byli spokojení a šťastní. Svému království vládli moudře a spravedlivě a všichni jim přáli štěstí.
Moc se mi to líbilo.