Skřítek Vítek a jeho přátelé

 Byl krásný letní večer, hvězdy svítily jako bílé perly na černém závoji a vzduch voněl sedmero vůněmi. V lesním mechovém koberci, u paty kmene vysokého smrku, z malého kruhového otvoru, šikovně zakrytého smrkovou větvičkou, vycházely divné zvuky. Nejdříve to bylo šeptání a šustění, pak brblání a hartusení, a nakonec chrápání, jakoby tam pod zemí spal nějaký dřevorubec. A taky že ano.

 Pod smrkem totiž byla malá vyhloubená jeskyňka s pěkně udusanými stěnami a podlahou, vystlaná v zadní části chvojím a mechem, a na tom mechu si odfukoval malý klouček, veliký jako tatínkova dlaň, oblečený do květinkového pyžámka. U postýlky z mechu měl pěkně srovnané červené kalhotky a kabátek a na nich položenou zelenou kšiltovou čepičku. Ten klouček, který spokojeně odfukoval a chrupal na lůžku z mechu zakrytý peřinou ze stračích pírek, byl skřítek Vítek.

Vítek byl malý lesní trpaslíček, který žil v lese již několik let od doby, kdy se narodil z veliké bukvice v pelíšku starého jezevce. Žil sám ve svém domečku, jeskyňce vybudované pod kořeny starého smrku, ale měl v okolí velké množství kamarádů a přátel, žijících v lese a na blízké louce u lesa.

No a nyní, unaven po celodenní robotě v lese, kde uklízel spadlé šišky a ulámané větve ze stromů, spal a chrápal, jako opravdový dřevorubec. Hlavou se mu ve spánku honily události minulého dne, kdy jej navštívila straka Milena, veverka Andula a zajíček Michal. Straka se mu přišla pochlubit s krásným zlatě lesklým knoflíkem, který našla při své pravidelné prohlídce okolí lesa. 

„Jestli chceš,“ povídá Milena, „dám ti jej na kabátek, budeš velký fešák.“ „Ale dej pokoj,“ povídá Vítek. „Vždyť bych měl kabátek jako voják a ještě by se mě někdo polekal.“

 A tak straka řekla, že kdybych si to rozmyslel, že jej schová ke svým pokladům, a když by jej chtěl nebo potřeboval, tak ať jí řekne, že mu jej dá, nebo aspoň půjčí. Pak si chvíli s Milenou popovídal o krásném údolíčku ve němž je rybník, a které je kousek za lesem a loukou u lesa.

 „Někdy se tam zase musím vypravit,“ říkal Vítek Mileně. „Už jsem tam dlouho nebyl a musím navštívit žabky Adélu a Filoménu. Dlouho už na mne v noci, když je všude okolo ticho, volávají,  ať přijdu na návštěvu. Slyším je od rybníka až tady.“ „To bys měl,“ říkala straka Milena „, a když půjdeš, řekni mi, poletím s tebou, abys v trávě na louce nezabloudil, je hodně vysoká.“

 Po té co se se strakou předběžně domluvili na výletu k rybníku, přiběhla veverka Andula a donesla mu několik lískových oříšků do spižírny na zimu. Měla ale naspěch, prý si ještě musí zaběhnout pro jablíčka do sadu u hájovny, a jestli prý má donést také Vítkovi.

 „I to víš že jo,“ řekl Vítek. Pro mě je to příliš daleko a já ti za to nasbírám hrníček borůvek,“ slíbil jí Vítek a už se těšil na jablíčka. Budou to první z letošní sklizně.

 Veverka odběhla a Vítek se dal zase do práce. Zničehonic najednou vyletěl z křoví malý zajíček Michal a hlava nehlava skákal jako splašený, až málem dopadl přímo na Vítka.

 „Co blázníš!“ vykřikl Vítek a uskočil na poslední chvíli z pěšinky. Zajíc se lekl, zastavil se, rozhlédl se kolem sebe a s vystrašenýma očima a s ušima mrskajícíma se na všechny směry blekotal: „Nezlob se kamaráde, byl jsem na louce, pochutnával jsem si na pampelišce, a tak jsem se zabral do oběda, že jsem přehlédl, že ke mně jde hajný Sýkora se svým psem Brokem. Utekl jsem na poslední chvíli a měl jsem asi namále.“ „Ale jdi ty strašpytle,“ povídá Vítek. „Hajný Sýkora je hodný člověk, ten by ti nic neudělal. A Brok? To je taky náš kamarád, ten by si s tebou tak akorát zaběhal. Hajný Sýkora vám zvířátkům na zimu suší seno, sbírá žaludy a bukvice, a pak vám podstrojuje. A pes Brok, ten s hajným hlídá, aby byl v lese pořádek. A paní Sýkorová pěstuje na zahrádce mrkev, zelí a řepu. A když je v zimě hodně sněhu, dává ti ji Sýkorovic Mařenka na kraj mýtiny. „Máš pravdu Vítku, jsem to ale hlupák, ale to víš, já jak se leknu, tak hned peláším, a pak jak běžím, tak běžím. Nepřemýšlím a nevím kdy zastavit.“

 A tak si spolu také chvíli povídali, Vítek jej uklidnil a zajíc mu slíbil, že příště bude dávat větší pozor, aby ho při svém bezhlavém úprku nezašlápl.

 „Až budeš mít chvíli čas, vezmu tě do kožichu a svezu tě lesem a po louce,“ slíbil zajíček Michal. „I to by se mi hodilo,“ říká Vítek. „Mám v plánu navštívit u rybníka žabky Adélu a Filoménu. Pro mne je to kus cesty, a když bys mě vzal, byli bychom tam určitě rychleji.“ „Tak jsme domluveni, zítra přijdu a pojedeme,“ řekl Michal a odhupkal, teď už klidně a spokojeně, směrem zpět na louku.

  No a teď, ve spánku, se Vítkovi honily hlavou myšlenky na výlet, který spolu příští den podniknou. Co je na cestě asi čeká, co si obleče a hlavně, co vezme jako dárek žabkám, aby jim udělal trochu radosti. Snad ho do probuzení něco pěkného napadne.

 Jak se říká „ráno moudřejší večera“ a když má někdo „filipa“, tak už jde jenom o to, jak toho „filipa“ probudit. A je známo, že nejlepší to je ráno po probuzení, když jsou oči ještě zavřené, ale hlava je čerstvá a otevřená novým nápadům.