Skřítek Radovánek, veverka a šnek

V tom nejhlubším lese plném mechu, stromů a kapradí žil malý skřítek. Byl malý asi jako hříbek, nosil zelenou špičatou čepici a tvářičky měl pořád červené. Byl moc hodný a pořád se usmíval. Všechna zvířátka ho měla ráda. A protože byl pořád veselý a měl ze všeho radost, všichni mu říkali Radovánek.

Jednou, když se takhle Radovánek procházel po lese, spatřil u stromu na zemi sedět malou veverku. Hlavu měla skloněnou, smutně se koukala dolů a po tvářích jí tekly slzy jako hrachy. Radovánek si k ní přisedl, pohladil ji po kožíšku a zeptal se, co ji trápí. Veverka se na něj podívala a smutně řekla: „Víš, skřítku, jsem malinká. A nejsem létající veverka, jen obyčejná. A spoustu věcí nemůžu, na plno věcí nedosáhnu, tak jsem smutná. Kdybych byla aspoň létající veverka. Jak to děláš ty? Jsi malinký, a přece si pořád tak veselý a usměvavý.“

Skřítek se na veverku mile usmál. „Moje milá veverko, i já jsem občas smutný, ale snažím se mít radost z maličkostí. Je hodně věcí, co dělat nemůžu, ale je i hodně věcí, co dělat můžu. A když mám radost z malých věcí, tak pak je mi veseleji. Naučil mě to náš kamarád šnek z lesa.“

„Šnek?“ udiveně se na skřítka podívala veverka. „Ano. Pojď, něco ti ukážu,“ odvětil skřítek Radovánek a vzal veverku za tlapku. Zavedl ji k velkému stromu mezi vysokou trávou. „Pojď. Tady si lehni a chvíli počkej,“ ukázal skřítek na trávu a spolu si lehli na bříška. Před sebou viděli malou lesní cestičku, ale oni leželi tak, aby je nikdo neviděl.

Po chvíli veverka z dálky uslyšela nějaké hlasité radostné volání. Chvíli počkala a objevila želvu, jak se pomalu pohybuje po cestičce. Na jejím krunýři seděl šnek a radostně křičel do všech stran: „Jupí! Juchú!“

Veverka se nevěřícně podívala na skřítka a udiveně se ptala: „Proč se tak raduje? Vždyť želva jde pomalu. Proč má šnek takovou radost?“ Skřítek se jen šibalsky usmál a vše jí vysvětlil: „Ano, želva leze pomalu, ale kdyby šnek lezl sám, šel by ještě pomaleji. Pro šneka je to rychlost! Vidíš? Šnek má radost z maličkostí. Pro nás je to hloupost, pro něj je to důvod k radosti. Šnek má taky mnoho důvodů být smutný. Nemá nohy ani ruce. Plazí se pomalu. Ale přece má radost. Veverko, každý den můžeš najít něco, z čeho můžeš mít radost. A pak je svět hned veselejší.“

Veverka se zamyslela. Poděkovala skřítku Radovánkovi za radu a pak vyšplhala na strom. Vesele si začala skákat ze stromu na strom a měla z toho radost. Už jí nevadilo, že je malinká, a taky jí nevadilo, že není létající veverka. A vždycky, když jí bylo z něčeho smutno, vzpomněla si na šneka, který měl radost z toho, že se veze na želvě jen o trochu rychleji, než kdyby šel sám. Měl radost z maličkostí. A tak i veverka se rozhodla každý den najít něco, z čeho by měla radost.