V černém hlubokém lese byla malinká vesnice. Byla schovaná mezi mechem a kapradím. Pouhým okem ji vidět nešlo. Člověk ji mohl spatřit, jen když si kleknul, byl úplně potichu a pořádně se zahleděl do kapradí. Pak možná viděl malou vesnici, kde žili skřítci. Bydlelo jich tam několik. Byli pracovití, veselí a pořád si při práci zpívali. Jeden z nich ale takový nebyl. Jmenoval se Mračil. Nebyl zlý, jen se málokdy smál a nejčastější jeho slova byla: ne, nechci, nemám to rád.
Skřítkové se rádi a často vydávali do lesa. Pomáhali mravencům dostavovat mraveniště, mlokům najít nory na bydlení a ježkům vyčistit bodlinky. Všechno dělali společně a vesele. Jen Mračil u každé té práce vždycky říkal, že to nemá rád, a tvářil se naštvaně. Skřítkové se ho snažili rozveselit. Vykládali vtipy, lechtali ho, zpívali veselé písničky, ale Mračil se jen dál mračil. Nepomohlo nic, aby se usmál a udělal něco s radostí. Jeho kamarádi skřítkové dokonce hledali bylinky a nějaká kouzla, která by ho rozradostnila. Ale nic.
Když byli skřítkové jednou v lese a pilně pracovali, zaslechli slabý hlásek, který volal o pomoc. Rozutíkali se po lese a hledali, odkud hlásek vychází. Dlouho nemohli nikoho najít. Až najednou Mračil zavolal: „Pojďte všichni sem. Už vím, kdo to volá.“ Stál u příkopy. V ní byla spousta bodláčí a popínavých rostlin. Mezi tím vším ležela víla. Byla to kamarádka od skřítků. Zabloudila a spadla do příkopy. Teď byla zamotaná do rostlin, které ji píchaly a škrábaly. Nemohla se hnout. Byla slabá a zraněná.
Když to Mračil zpozoroval, jako by se v něm něco hnulo. Okamžitě se pevným stonkem ovázal kolem pasu, zahákl si ho o pařez a začal se spouštět za vílou, aby ji zachránil. Skřítkové přiskočili a stonek drželi, aby Mračila jistili. Skřítek se ze všech sil snažil co nejdřív vílu vyprostit. Visel nad příkopem a osekával všechny rostliny, které vílu svazovaly. Pak si ji vzal do náruče a vynesl ji nahoru.
Položil ji na mech a začal rozkazovat: „Honem doneste listy mateřídoušky a med z úlu. Musíme jí ošetřit rány.“ Skřítkové se rozprchli a za pár minut vše donesli. Mračil jemně přikládal listy a med na bolavá místa, která víla měla.
Po chvíli se víle ulevilo a bolest ustoupila. Chytla skřítka za ruku a usmála se na něj. V tu chvíli se stalo něco neskutečného. Mračil se usmál taky. Byl rád, že se víla uzdravuje. Skřítkové na něj hleděli. Jeden z nich dostal odvahu a překvapeně se zeptal: „Mračile, co se stalo? Co to, že ses usmál? My se tě tak dlouho snažíme rozveselit a nic.“ Skřítek se sám zarazil, s jakou lehkostí úsměv vyloudil. Pak se zamyslel a řekl: „Když já mám vílu rád. A udělalo mi radost, že jsme jí pomohli a zachránili ji.“
Od té doby se Mračil usmíval častěji. Měl totiž vedle sebe vílu, se kterou byl šťastný. Takže žádné bylinky, žádná magie, ale kouzlo lásky Mračila změnilo. Protože to je to nejsilnější.
Děkujeme za pohádku.