Byla jednou jedna hezká holčička Martinka, která moc ráda chodila do lesa. Jednou si zase hrála v lese, běhala, křičela, smála se a jak tak běžela, najednou před ní stojí malý mužíček v zeleném oblečení z listí a hrozí na ni prstem: ,,Teda Martinko, to se nedělá, křičet v lese, plašit zvířátka. Copak doma můžeš takhle řádit?
Ale co doma, spíš na návštěvě, protože tady jsou doma zvířátka, ne ty. A běhat taky, zbytečně lámat větvičky a šlapat na houby. Co kdyby ses raději podívala, jestli nenajdeš nějakého hříbka na bramboračku, to by byla maminka urcitě ráda. Já jsem skřítek Lesnínek, ochránce všech lesů. A teď se opravdu zlobím!” zahrozil na překvapenou Martinku. Ta se honem snažila skřítka udobřit: ,,Nevěděla jsem, že se to nesmí. Moc se omlouvám a příště už budu opatrnější.” omlouvá se Martinka a pomalu couvá od skřítka. Ale když se nedívá za sebe, najednou zakopne o větev a sedne si do hromady klestí. ,,No vidíš, kdybys neutíkala, nic se ti nestane.” pokyvuje moudře hlavou skřítek Lesnínek. ,,Určitě už jsi se poučila, že ano?”zeptá se vystrašené Martinky zaklíněné v klestí. ,,Ano, už se v lese budu chovat tiše, abych nerušila a budu opatrná na rostlinky i zvířata.” honem slibuje Marťa. ,,Tak dobrá, už se nezlobím. Tady máš ode mě kytičku lesních jahod, abys viděla, že nejsem zlý. A nezapomeň se někdy porozhlédnout po houbách, roste jich tu hodně a taková bramboračku nebo smaženice je moc dobrá. A já zase půjdu, musím napomenout kluky na druhém konci lesa.” otočí se Lesnínek a zmizí. Martinka si protírá oči, jestli se jí to jen nezdálo. Ale jahody drží stále v ruce, tak je sní a utíká domů, povědět to všechno mamince.
