Už je tomu dávno, co v jednom předalekém království vládl král se svou paní. Panovali moudře, lid je měl rád. Královskému páru se však stále nedařilo počít miminko.
Jednou zjara seděla královna na zahradě u jezírka. Pozorovala všechny živé tvory, kteří se zrovna točili okolo svých čerstvě narozených mláďat. „Kéž bych i já měla dítě a mohla se o něj starat jako všechna ta zvířátka,“ povzdechla si královna.
Tu viděla, jak k ní na leknínu připlouvá žába. Když doplula až ke královně, řekla najednou lidským hlasem: „Tvoje přání se splní. Příštího jara i ty přivítáš na svět dítě, královno.“ Skočila z leknínu do vody a byla pryč, než se královna zmohla na slovo.
Ještě neuvěřitelnější bylo, že se předpověď tajemné žáby vyplnila. Příštího jara skutečně přivedla královna na svět dítě. Holčičku krásnou jako růžové poupátko. S králem ji pojmenovali Šípková Růženka.
Jejich radost byla převeliká, a tak se král rozhodl to oslavit s celým královstvím. Vystrojil hostinu, jakou království ještě nezažilo. Sezval všechny, na které si vzpomněl. Přímo ke královskému stolu pak pozval nejbližší rodinu a samozřejmě sudičky. Těch bylo v kraji třináct, jenže králi už zbývalo jen dvanáct slavnostních talířů, do kterých se servírovalo na královském stole. Tak se rozhodl jednu sudičku nepozvat.
Smluveného dne propukla hostina a radovali se všichni na zámku i v podzámčí. Pak přišel čas sudiček, které měly novorozené princezně dát do vínku kousky jejího osudu. Jedna po druhé přistoupily ke kolébce a předpovídaly jí, co ji čeká. Jedna jí přisoudila úsměv, který obměkčí každé srdce, další vlohy k tanci a jiná krásu, jaké se široko daleko nic nevyrovná.
Když vtom se rozletěly dveře a v nich se objevila třináctá, nepozvaná sudička. Se zlým šklebem chvátala ke kolébce. „Až dovršíš věk patnácti let, píchneš se o vřeteno a umřeš,“ křikla jen na malou Růženku. Stejně nasupeně, jako se přiřítila, odběhla po své sudbě pryč.
V sále zavládlo ticho. Po předešlém veselí ani stopy. Ticho přerušily až kroky dvanácté sudičky, která se ještě nestihla dostat ke slovu. Přistoupila k Růžence a pravila: „Na to píchnutí nezemřeš. Upadneš jen do hlubokého spánku spolu s celým královstvím. Polibek z lásky bude mít tu moc tebe i celé království ze spánku probudit.“ Sudbu tím sice zmírnila, ale nálada slavit se už nikomu nevrátila.
Krále napadla jen jediná věc, jak zlou kletbu třinácté sudičky zvrátit – nechal z celého království odstranit všechna vřetena. Příze už se tu nepředla, musela se dovážet. Čas plynul a Růženka od prvních krůčků a slov rostla jako z vody a stávala se z ní mladá slečna. Každý den měla úsměv na tváři, tančila v zámeckých síních a z její krásy se tajil dech. Byla pořád šťastná a ke všem laskavá. Ale čím byla starší, tím byli její královští rodiče smutnější. Když se blížily její patnácté narozeniny, všimla si, že má královna maminka často v očích slzy a pořád se ji snažila hlídat a doprovázela ji na každém kroku. Přesto všichni Růžence tvrdili, že je vše v pořádku. Nikdo se té milé dívce neodvážil říct pravdu.
Přišel den Růženčiných patnáctých narozenin. Král s královnou se od Růženky na chvíli vzdálili, aby jí přinesli dárek. Růženka využila, že ji chvíli nikdo nehlídá a rozběhla se po zámku. Běhala po všech komnatách, až dorazila ke staré věži. Vystoupala po točitých schodech a otevřela dveře. Tam uviděla stařenu, jak dělá něco, co nikdy neviděla.
„Copak to tady děláš za podivnou věc, babičko?“ pídila se po odpovědi Růženka.
„Coby? Předu,“ pověděla stařena.
Růženku zaujalo vřeténko, které poskakovalo sem a tam. Snad kdyby věděla, co to je a co jí hrozí, utekla by. Ale všichni Růženku před tou věštbou chránili, a tak bezelstně přistoupila k vřeténku. Když se ho dotkla, píchla se o něj a zlá sudba se naplnila. Růženka a spolu s ní celé království upadlo do spánku. Nebyl to ovšem obyčejný spánek, ale kletba, ze které se jen království probudit nemohlo.
Plynula léta, desetiletí a o spícím zámku se mezitím vyprávěly pověsti široko daleko. Občas se nějaký odvážlivec pokusil do zámku dostat, ale dosud nikdo neuspěl. Až uplynulo sto let od doby, kdy se Růženka píchla o vřeteno, pověst se donesla do jednoho dalekého království, kde ji zaslechl mladý princ Jaromír. Ten právě dovršil plnoletost a úkol zbavit království kletby se zdál jako ten pravý pro odvážného mladíka.
Když dorazil do království, které popisovaly legendy, musel se prosekat hustým porostem šípkových keřů, které celý zámek obrostly. Nenechal se odradit ani trny, ani tou námahou a svým mečem sekal napravo i nalevo mnoho hodin, až si cestu do zámku proklestil.
V celém zámku nacházel spící lidi, ale probudit je nedokázal, i když s nimi lomcoval sebevíc. Nakonec si všiml točitého schodiště vedoucího k otevřeným dveřím do věže. Vystoupal tedy po schodech a tam spatřil ležet tu nejkrásnější dívku, jakou kdy viděl. A že už viděl hodně princezen. Ale ani ji nedokázal probudit. Jaromír nejdřív nevěděl, co si počít, ale pak si vzpomněl na slova své milované, moudré babičky o tom, že zlá kouzla přemůže láska. Políbil tedy Růženku na ústa.
V tu chvíli krásná dívka otevřela oči a usmála se na něj. Kouzlo bylo zlomeno a kromě Růženky se probudilo celé království. Za nějaký čas se konala svatba Růženky a Jaromíra a z vřetének už nikdo strach mít nemusel.
