O tom, jak má vše svůj konec a proto je stále se na co těšit. Návštěva žabek u kamarádů v lese, se chýlí ke konci.
Ráno, když se probudili, bylo zataženo a mírně poprchávalo. Vítek vykoukl z jeskyňky a kdyby neměli návštěvu, určitě by ještě vlezl zpátky do postýlky. Ale když si vzpomněl, že už dnes mají žabky naplánovanou cestu domů, honem se umyl a pospíchal k tůňce, aby zjistil, jak se žabky po včerejším výletě vyspaly.
Ty už byly také vzhůru, už se vykoupaly a zaplavaly si a vůbec jim nevadilo, že poprchává. Naopak, byly rády a rozhodly se, protože pro ně bylo tohle počasí velmi příjemné, že nemusí cestovat kvůli sluníčku, které by jim přes den při cestování nedělalo dobře, až večer, ale že mohou už vyrazit co nejdříve. Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Ne že by jim tu v lese s kamarády bylo zle, ale přeci se už zase těšily do svého a k rybníku. A tak je aspoň Vítek přemluvil, že zůstanou ještě do oběda. Rozhodli se, že se půjdou společně podívat ještě k břízkám na kraji lesa, kde jsou krásné lesní jahody, a tak si smlsnou na něčem, co u rybníka nemají.
Vítek si vzal na sebe nepromokavou pláštěnku, kterou si kdysi udělal z igelitového pytlíku, který našel v lese. Šmejda, kterému drobný déšť nevadil, protože mu po jeho chloupcích kapičky pěkně stékaly a nenamočily mu jej, se také nasnídal a šel naproti zajíčku Michalovi. A tak se za chvíli sešla celá „parta“ a vyrazili na cestu.
Žabky, ty byly v dešti jako ve svém živlu a ostatní, když viděli jak je žabkám v dešti dobře, byli rádi a i jim byl ten déšť méně nepříjemný. Protože to k břízkám bylo kousek, nedělali žádné přípravy, Vítek vzal jenom malý kalíšek, do kterého by nasbíral nějaké jahůdky až půjdou domů. Za chvíli byli u břízek a na paloučku v trávě se rudé jahůdky třpytili kapičkami vody jako rubínové kaménky v zeleném závoji luční trávy.
Žabky, když tu krásu viděly, byly opět jako u vytržení a rozpustile skákaly a drcaly do stonků jahůdek a chytaly perlivé kapky vody, které na ně shora padaly. Vítek s ostatními kamarády se jim chvíli smáli, když ale viděli, jak jsou rozpustilé „jako malé žabky“ a přitom už to byly velké a dospělé „panímámy“, pak se také jejich veselím nakazili a začali setřásat vodu z travních stébel jeden na druhého. Dokonce i straky se k nim při tom dovádění přidaly a největší radost z toho měla malá Cecilka, která radostí cvrdlikala jako rozpustilý vrabčák. Jen datel Franta seděl bokem na kmeni břízy a vše pozoroval ze svého pozorovacího místa a shovívavě se usmíval.
„Dávejte pozor, ať si nějak neublížíte,“ napomínal kamarády, ale ti se jen smáli a uklidňovali jej, ať nemá strach a ať se k nim přidá. On by se k tomu divočení možná přidal také, ale to víte, datel se nemůže po zemi dobře pohybovat a nakonec je vždy dobře, když někdo dává pozor, aby se někomu něco nestalo.
Když se pak trochu zadýchali, jak uskakovali a uhýbali, aby na ně voda necákala, a pak zase honem přiskočili k druhému a zatřepali dalším stonkem, domluvili se, že už je toho dost a že si teď na voňavých jahůdkách také pochutnají.
„A teď budou jahodové hody,“ vyhlásil Vítek a všichni se vrhli, s velkou chutí, na ten voňavý dar lesní přírody.
Jahůdky byly tak voňavé a měkoučké, že se v ústech a zobácích rozplývaly jako voňavá báseň. Dokonce i žabky, pro které byly vždycky největší lahůdkou měkké, mladé a čerstvé sladké stvoly z rákosí, polykaly jahody jednu za druhou a mlaskaly, že je bylo určitě slyšet až u hájovny. A jahod bylo tolik, že za chvíli byli všichni najezení až k prasknutí.
„Já už nemůžu, ale stále bych jedl,“ funěl už i nenasyta jezevec Šmejda.
Tak ještě nasbírali plný kalíšek, co měl Vítek s sebou, aby měli ještě zákusek po svátečním obědě, než se žabky vydají na zpáteční cestu k rybníku. Když se už všichni namlsali a opravdu nemohli a kalíšek už byly také plný, že už jej Vítek nemohl pomalu unést, vydali se na zpáteční cestu k jeskyňce. Když došli, museli se všichni, mimo žabek, trochu osušit, protože byli mokří jako kdyby se vykoupali v rybníku, nebo v tůňce.
Bylo poledne, pršet přestalo a tak se rozhodli, že poobědvají všichni společně před jeskyňkou. „Bude se chystat na oběd,“ organizoval už další program Vítek a běžel pro zásoby, aby mohli připravit jídlo. Zajíček s jezevcem přikulili malý placatý kámen, který používali kamarádi jako stoleček k venkovnímu posezení a Vítek s veverkou Andulou a s pomocí obou žabek, nachystali na stoleček přinesené jídlo, pro každého podle jeho chuti.
A tak zajíček Michal s jezevcem Šmejdou měli mrkvičku a listy ze zelí, veverka Andula oříšky a semínka ze šišek, straky pár červíků zpod listí a žabky pár komářích larev. Vítek, ten si nachystal kousek bodlákového chleba a také několik jadérek z lískových oříšků. Každý dostal ještě ke své porci také několik jahůdek z ranní výpravy a pak všichni zasedli k obědu. Jenom datel Frantík obědval nad nimi na stromě. Jedlo se mu tam líp a našel si pod kůrou červy kůrovce, kteří starý smrk trápili.
Při obědě si všichni opět povídali, i když se to správně nemá. Protože ale věděli, že už po obědě se žabky rozloučí, každý ještě chtěl zbývajícího času využít a povědět všechno, co si myslel že zapomněl říct a myslel si, že to ještě musí povědět. Když pojedli a smlsli si ještě na nasbíraných jahůdkách, běžely se žabky rozloučit s jejich dočasným domovem, ve kterém se jim velice líbilo.
Pak si vzaly své ranečky na cestu, daly si do nich něco málo zásob a hlavně trochu vody v kalíšku, aby měly na cestě na osvěžení, kdyby bylo moc teplo. Ale dnes jim počasí na cestu velice přálo. Bylo vlhko, sluníčko bylo schované za mraky a tak už jim nic nebránilo, vydat se na zpáteční cestu k rybníku. Vítek s kamarády jim slíbili, že jak bude vhodná příležitost a vyjde jim čas, přijdou zase se za nimi na návštěvu k rybníku.
„A až dojdete domů, zavolejte večer, až vyjde měsíc, my vás tu pěkně slyšíme,“ nabádal žabky Vítek.
„Abychom měli jistotu, že nezabloudíte a že se vám nic nestane, doprovodíme vás na kraj lesa a až k rybníku vás zase doprovodí naši letci Frantík se Standou,“ ujistil je Vítek.
„To budeme rády, i když to není nutné,“ souhlasily žabky a i s doprovodem se vydaly na cestu.
Na kraji lesa se pak všichni srdečně rozloučili a kamarádi z lesa popřáli žabkám šťastnou cestu. Ty jim poděkovaly za jejich starostlivost a krásné chvilky, které s nimi mohly prožít a za doprovodu kamarádů „letců“ se vydaly domů.
Zvířátka a Vítek se vraceli k jeskyňce a povídali si ještě o žabkách a vzpomínali, jestli jim ukázali vše, co měli původně v plánu a shodli se, že jsou všichni moc rádi, že se jejich kamarádkám od rybníka, u nich v lese, tolik líbil. A tak si ještě probírali, jak byly žabky nadšené vyhlídkou ze stračího hnízda, jak byly spokojené s bydlením v jejich návštěvním domečku u tůňky a nakonec, jak si také pochutnaly na medu a jahůdkách.
Všichni byli rádi, že se vše společnými silami tak pěkně vydařilo a slíbili si, že až bude zase trochu čas a vhodná příležitost, určitě zase žabky pozvou.
Když se pak odpoledne všichni rozešli do svých domovů, Vítek se Šmejdou ještě trochu pouklízeli u jeskyňky a protože začalo poprchávat, šli domů, natáhli se do svých pelíšků a povídali si, jaká práce je zítra čeká. Ale pořád se ve svém povídání vraceli k návštěvě, a jak to bylo fajn a už přemýšleli, co pro ně nachystají příště. Shodli se na tom, že jim s kamarádkami od rybníka, bylo velice dobře a že to uběhlo „jako voda“, ale že všechno má svůj konec. A tak teď že se už zase můžou a budou těšit, až se setkají příště.
Když už se pomalu stmívalo, zaťukal na smrk datel Frantík a oznámil oběma, že oni se Standou žabky doprovodili až k rybníku a že ty už jsou v pořádku doma. Tak jim Vítek ještě také poděkoval a v klidu a spokojeně šli se Šmejdou spát.
Pěkně se jim spalo a měli hezké sny, ve kterých se jim stále vracely vzpomínky na vše co s návštěvou zažili. Tak to opravdu bývá, že když něco uděláte nezištně a jak se říká „od srdce“ pro druhého, je to potěšením pro oba a nejen pro něj. A také platí, že pěkný a nezištný vztah upevňuje kamarádství a přátelství a není na světě nic lepšího, než když žijete mezi těmi, které můžete považovat ze své kamarády nebo přátele.
