Žilo bylo jednou jedno malé ptáče, které toužilo objevovat svět. Jeho maminka mu však zakazovala opustit hnízdo, protože ještě neumělo létat. Ptáče se na ni za to zlobilo a hledalo důvody, proč hnízdo opustit. Jednou se rozhodlo zkusit štěstí u moudré sovy, bylo přesvědčené, že ta mu dá určitě za pravdu a řekne, ať se vydá do světa. Ke svému zklamání však zjistilo, že ani moudrá sova s opuštěním hnízda nesouhlasí, dokud se ptáče nenaučí létat.
Ptáče se naštvaně vrátilo do svého hnízda a pomalu střádalo plány. Nebavilo ho, že mu ostatní zakazují dělat, co chce. Nelíbilo se mu, že s ním všichni zacházejí pořád jako s malým vajíčkem. Proto se rozhodlo, že až jeho maminka večer usne, vydá se do světa proti její vůli.
Vyčkalo tedy na noc, a když se vše ponořilo do tmy, vylezlo z hnízda, seskákalo po větvích na zem a vydalo se na cesty. Zpočátku se mu to líbilo, mohlo si dělat, co jen chtělo a chodit kamkoliv jen chtělo, užívalo si tu volnost. Když však zašlo do hlubší části lesa, začalo se bát. Všude byla černočerná tma, kolem se ozývaly děsivé zvuky a stromy vrhaly strašidelné stíny. Ptáče se i přesto snažilo zachovat klid a šlo dál.
Po nějaké době ptáče zaslechlo nebezpečně znějící zvuky z křoví poblíž. Celé strnulo a neschopné pohybu zíralo na šustící a vrčící keř. Když v tom z něj vykoukl vlk. Cenil na ptáče zuby, z pusy mu tekly sliny a pomalým krokem se blížil k ptáčeti. Ptáče se stále nedokázalo pohnout, jako paralyzované na vlka jen zíralo.
Až po chvilce se konečně vzpamatovalo a dalo se na útěk. Běželo dál a dál, vůbec nepřemýšlelo kam, vlk mu byl ale pořád v patách. Ptáčeti brzy začaly docházet síly, schovalo se tedy dovnitř duté klády, do které se vlk naštěstí nevešel. Vlk kolem ní chvíli kroužil, ale po chvíli to vzdal a odešel.
Ptáče, které strachy málem opelichalo, zůstalo ve své skrýši až do dopoledne, kdy ho našla jeho maminka. Ta byla strachy celá bez sebe. Vzala ptáče zpět do svého hnízda a ptáče od té doby maminku na slovo poslouchalo.
Pěkná pohádka ??