Proč sněhulák pláče?

Parta pěti chlapců vyběhla radostně ze školy. Důvodů k radosti měli čtvrťáci hned několik – právě jim skončilo vyučování a od rána hustě sněžilo. Cesty, chodníky, stromy i střechy domů už pokrývala bílá peřina. Nebyla to však žádná prachová peřina, ale sníh, ze kterého se dobře tvarují koule.

A tak když kluci vyběhli ven, vábení sněhu neodolali, odhodili aktovky kamsi do závějí a pustili se do pořádné koulovačky. Koule svištěly rychle vzduchem a hrozilo, že zasáhnou i náhodného kolemjdoucího, co se nešťastně připletl ke sněhové bitce.

Po čase už byli všichni pořádně udýchaní a vůdce party Marek přišel s novým nápadem:

„Kluci, nepostavíme sněhuláka?“

Všem se jeho návrh moc líbil a nikdo se proto nenechal dvakrát pobízet. Společně se pustili do práce.

Sníh se krásně lepil, brzy měli uválenou první kouli jako základ pro tělo sněhuláka.

Druhá koule jim šla taky dobře vytvarovat, ale posadit ji na základnu už bylo obtížnější. Ale když pět kluků spojilo síly, šlo to vlastně hravě. Pak ještě hlava – tu nahoru umístil nejvyšší z chlapců, Franta. Marek dotvaroval ruce. A sněhulák byl hotový!

Kluci, nezapomněli jste na něco?

Jenže najednou přestali mít děti o stavění sněhuláka zájem.

První se ozval tentokrát Franta: „Kluci, mně už je zima a mám hlad. Jdu domů!“

Ostatní kamarádi mu museli dát za pravdu. Po koulovačce a stavění sněhuláka byli celí promočení a také jim vyhládlo.

Hbitě vytáhli aktovky ze závějí, oklepali je od sněhu a se slovy na rozloučenou se vydali k domovu. Na sněhuláka se už ani nepodívali, přestal je zajímat.

Sněhulák zůstal sám. Kdyby mohl, tak by plakal. Jenže to nemohl, protože neměl oči.

Tak si jen pomyslel: Vy jste teda kamarádi, takle mě tady nechat! A navíc jste práci odflákli. Vždyť jste mi neudělali oči, pusu ani nos. A každý správný sněhulák má mít i pokrývku hlavy!

Sněhulák se začal litovat. Myslel si, že je škaredý a že se nebude líbit žádným dětem.

Po čase však uslyšel kroky – jedny zněly jako cupitání drobných nožek, druhé byly pomalejší a rozvážnější.

Po chvíli se ozval hlas, který zřejmě patřil malému chlapci: „Tati, tati! Někdo tady postavil sněhuláka!“

„Hm, ten je hezký,“ odpověděl silný zvučný hlas patřící zřejmě otci chlapečka.

Sněhulák si pomyslel: Tak přece jen se někomu líbím.

„Tati, ale ten sněhulák není hotový. Chybí mu pusa, oči a nos. A taky by mohl mít knoflíky a na hlavě nějakou čepici,“ ohodnotí situaci znalecky klučík.

Sněhulákovi je zase do pláče.

„Hm, co s tím provedem?“ zamyslí se tatínek.

„Zajdeme domů a zeptáme se maminky, jestli by nám něco pro sněhuláka nedala!“ odpoví pohotově klučík.

„Tak jo, Tadeáši,“ odsouhlasí nápad otec. Navíc ví, že mu ani nic jiného nezbývá. Jak zná svého synka, nedal by mu pokoj, dokud by sněhuláka nedokončili.

„Tak zatím ahoj!“ rozloučí se Tadeáš, sněhulákův nový kamarád.

Sněhulák má však obavy, že se chlapec nevrátí. Vždyť partu čtvrťáků přestal také brzy zajímat.

Jakmile se Tadeáš přiřítil domů, hned ve dveřích mamince překotně vyprávěl o svém zážitku.

„Mami, musím se vrátit ven. Nějaké děti postavily sněhuláka a vůbec mu neudělaly nos, pusu ani oči. Dala bys mi pro něho něco?“

Máma se smíchem synka přívítá a zajímá se, jestli se nechce před náročným úkolem nejdříve posilnit.

Jenže chlapec nemá na jídlo ani pomyšlení, v hlavě má jediný úkol – dostavět sněhuláka. Nají se později.

„Počkej chvíli, podívám se do spíže, snad něco najdu, “ odpoví maminka. Brzy podává chlapci mrkev na sněhulákův nos. Jenže, co na oči a pusu? Hmm, to je oříšek…

Nakonec se máma rozhodne obětovat pár kamínků z dovolené, nasbíraných v Chorvatsku na pláži. Snad poslouží dobře.

Tadeášovi svítí štěstím oči a už chce běžet zase ven.

„Počkej!“ volá na něj máma. „Nechybí ti něco?“

Synek se zarazí, nechápe, co tím myslí.

„Ještě by to chtělo nějakou pokrývku na sněhulákovu hlavu!“ upozorní jej máma.

Tady se zapojí i táta: „Jen mu dej toho kulicha s bambulí, co jsem dostal loni k Vánocům od babičky Boženy, stejně ho nenosím.“

Máma se usměje pod vousy, kdyby tedy nějaké měla. Je jí jasné, že tatínek se rád zbaví nechtěného dárku a Tadeáš bude spokojený, že má co dát sněhulákovi na hlavu.

A tak už oba muži – malý i velký pádí zpátky za sněhulákem, aby dokončili to, co jiní začali. Pádí spíše Tadeáš a táta jde pomalu, jak se sluší na otce dítěte.

„Ahoj!“ pozdraví kluk zvesela sněhuláka. Nelení a hned se pustí do práce. Za chvíli už má sněhulák oči, takže vidí své dva zachránce – malého chlapce v modré kombinéze s oříškovýma očima a rošťáckým úsměvem. A mohutného muže v červené bundě, co má krk a pusu omotanou černou pletenou šálou, což bude nejspíš chlapcův táta. Navíc muž má stejnou barvu očí.

Brzy sněhulák získá také nos i pusu, takže se může spokojeně usmívat. Sněhulákovi přibydou i knoflíky a nakonec čepice. Ale tu mu nasadí táta, protože Tadeáš by na vršek hlavy nedosáhl.

„Super!“ zaraduje se Tadeáš. „Moc ti to sluší. Budu ti říkat Ferda. Jako našemu křečkovi, co před časem umřel,“ dodá trochu posmutněle.

Najednou byste opravdu na světě nenašli spokojenějšího sněhuláka. Konečně si o něm někdo myslí, že mu to sluší, dostal jméno a má kamaráda. Takového, který umí dodržet slovo.

Pak se Tadeáš se sněhulákem rozloučí, ale slíbí mu, že se na něj přijde zase brzy podívat. Vždyť nebydlí daleko, takže to nebude žádný problém.

Jenže uběhlo několik dní a počasí se změnilo. Ve městě najednou vykouklo sluníčko a rozhodlo se, že lidi pohladí teplými paprsky.

Sněhulák má opět důvod k pláči. Paprsky slunce jej nehladí, ale neúprosně pálí. Už mizí sněhové závěje, bílá peřina ze střech a věží.

Sněhulák si přeje, aby zase mrzlo a sněžilo. Co myslíte, děti, pobude s námi ještě chvíli?