Nad velkým zeleným údolím bylo jedno jarní království. Celý rok tam rostly květiny, nad hradbami se pyšnila duha a na královských zahradách kvetly stromy. O tomto jarním království se mluvilo široko daleko. Každý, kdo šel kolem, chtěl vidět ty barvy, kterými bylo království známé. Stromy, květiny a duha. To vše rozzařovalo království barvami všeho druhu.
V tomto království žila princezna Julie. Veselá a chytrá dívenka, kterou měli všichni rádi. Princezna Julie věděla, jak každému pomoct. Měla pro každého pochopení, a dokonce poznala, když někoho něco trápilo. Julie totiž měla jedno tajemství. Něco, co jí pomáhalo rozpoznat, jakou má člověk náladu, jestli je smutný, nebo ne. Měla kouzelný klobouk. Když si ten klobouk někdo nasadil na hlavu, zabarvil se podle toho, jak se kdo cítil. Když byl někdo smutný, klobouk měl černou barvu. Když byl někdo veselý a spokojený, zabarvil se do žluta. A když někdo měl zlost, klobouk zrudnul. Princezna Julie ho nosila pořád s sebou. Kamkoliv šla po království na jakoukoliv procházku, klobouk měla vždycky na hlavě.
Jednou takhle šla po vesnici, která patřila ke království, a uviděla na lavičce pod stromem sedět mladou dívenku. Hlavu měla skloněnou, na krajíčku slzy a ruce si silně mnula, jako by měla zlost. Julie si k ní sedla na lavičku a zeptala se, co se děje. Dívka nejdříve neměla chuť si povídat, ale když viděla, že si k ní přisedla sama princezna, rozpovídala se: „Víš, já tady bydlím sama s tatínkem. Všechnu práci zastanu. Uvařím, uklidím i o zvířata se postarám. Ale když si chci večer na chvíli zajít s kamarádkou na tancovačku, tatínek mi to nedovolí.“
Princezna pozorně poslouchala dívku a pak se jí zeptala, jestli jí může nasadit klobouk. Dívka svolila, a když jí princezna dala klobouk na hlavu, začal probleskávat černou a červenou barvou. Princezna poznala, že se dívenka nejenže zlobí, ale taky je smutná. Chápala, proč je taková. Rozhodla se ale, že to zkusí nějak napravit. Nerada takhle dívenku viděla.
Vzala tedy klobouk a šla najít jejího tatínka. Našla ho kousek dál na poli, jak pracoval. Ten, když viděl, že k němu jde princezna, polekal se. Pak s ním ale princezna mluvila. Snažila se mu vše vysvětlit, aby svou dcerku chápal. A pak něco navrhla: „Rozumím tomu, proč se bojíš o svou dceru. A proč nechceš, aby šla na tancovačku. Mám ale nápad. Když bude mít všechnu svou práci hotovou, co kdybys ji večer pustil na tancovačku na zámek. K nám. Taky ráda tancuji, a tak jednou za čas uspořádám vesnickou zábavu u nás. Tím pádem nemusíš mít o svou holčičku strach. Na vše totiž bude dohlížet můj tatínek král.“ „Dobře tedy, domluveno,“ spokojeně odpověděl tatínek dívenky.
Princezna vše pak řekla dívce na lavičce a ta byla štěstím bez sebe. Když pak přišel za nimi i tatínek, bylo vše v pořádku. Princezna jim nasadila klobouk a barva byla jasně žlutá. Jako sluníčko. Oba byli moc rádi, že jim princezna pomohla se usmířit. Nikdy nezapomněli na to, že je lepší si promluvit, najít řešení a pochopit se, než se naštvat a urazit. A princezna Julie? Byla moc ráda, že zas se svým kloboukem a svou laskavostí někomu pomohla. A navíc se teď těšila, že si zatancuje s holkami z vesnice i u sebe na zámku.
