V pohádkové říši za desatero kopci a desatero údolími stál hrad s tou nejvyšší věží na světě. Ve věži žila princezna. Mladá a hezká dívenka. Když se dívala z okna věže, její černé dlouhé vlasy ji vlály po větru. V této věži žila už několik let. Uvěznil ji tam král z vedlejšího království. Už od mala byla princezna hodná a poslušná, ale když byla skoro dospělá, král chtěl, aby poslouchala jen jeho a vzala si ho za muže. To princezna odmítla, a tak jí zavřel do věže.
I když byla princezna vždy usměvavá a veselá, objevil se nyní v její tváři smutek. Nemohla s tím nic dělat. Jen čekat, jestli ji někdo vysvobodí a pomůže jí. Mnoho princů se snažilo dostat princeznu z věže ven. Nedokázali ale přijít na to, jak si odemknout a otevřít tolik zámků a dveří, které princeznu věznily.
Jednou večer, když princezna skoro spala, přiletěl na okno věže ptáček. V zobáčku měl lístek. Princezna hned vstala a lístek si přečetla. Bylo tam napsáno: „Milá princezno, vím, jak se trápíš. Poznám ti to na očích. Každý den tě vidím v okně a přemýšlím, jak tě vysvobodit. A já na to přijdu. Nevzdám to.“ Princezna se usmála a vykukovala z okna. Chtěla vědět, kdo jí poslal tak hezký vzkaz. Nikoho ale neviděla.
Další den ptáček přiletěl zase a donesl jí kousek čokolády. Další den trochu ovoce. A tak to pořád pokračovalo. Princezně se zase vrátil úsměv na tvář a každý den se těšila na to, až přiletí ptáček se vzkazem.
Po nějaké době brzo ráno princeznu probudil nějaký ruch. Bylo to takové zvláštní bouchání a cinkání. Posadila se na postel a zaposlouchala se. Ten hluk se přibližoval. Princezna dostala strach. Schovala se za roh své postele do stínu, kde ji nikdo nemohl vidět.
Najednou se její dveře začaly otřásat. Klika i velký zámek s řetězem začaly řinčet přes celou komnatu, když v tu chvíli se otevřely dveře. Princezna tomu nemohla uvěřit. Po tolika letech měla otevřenou věž. Do věže vstoupil nějaký muž. Vcházel hodně pomalu, aby princeznu nevylekal. Rozhlížel se po místnosti a přes rameno měl brašnu plnou nářadí. V jedné ruce měl čokoládu a ve druhé květiny. Jeho tmavé vlasy byly rozcuchané a na tváři měl nesmělý úsměv. Nevypadal jako princ. Princezna nevěděla, kdo to je, a tak ještě pořád čekala schovaná u postele.
Tu najednou mladík promluvil: „Princezno, vím, že tady jsi. Nemusíš se mě bát. Jsem ten, kdo ti posílal ptáčka do okna. Nejsem princ ani žádný rytíř. Jsem obyčejný zámečník. Každý den jsem se na tebe díval do okna. Nemohl jsem se dívat na to, jak se tady trápíš, tak jsem se pořád učil a přemýšlel jsem, jak odemknout ty proklaté dveře. Něco jsem ti donesl.“ Položil na postel čokoládu i květiny. Princezna pomalu a rozvážně vyšla ze svého úkrytu. Styděla se, ale vážila si toho, že ji zámečník zachránil. Osvobodil ji z věže a taky od krále, který ji tam věznil.
Když pak princezna někomu vykládala, jak se dostala z věže, vyprávěla o zámečníkovi, který nezískal jen klíče od zamčených dveří, ale taky klíče k jejímu srdci.
