Kousek pod vrchem jménem Tábor, v dubovém lese, se nachází studánka. Je krásná. Voda v ní je průzračná, nad ní se jako dvě strážkyně tyčí vysoké lípy a kolem ní kvetou snad v každém ročním období květiny. A navíc je kouzelná! Vypráví totiž příběhy.
Každý večer po setmění, když na nebi vykoukne první hvězdička a měsíc rozsvítí nedaleký palouk svým zářivým světlem, se kolem studánky sejdou obyvatelé z celého lesa, a ona povídá o těch, kdo se u ní ten den zastavili zahnat žízeň a zchladit si rozpálenou tvář po dlouhém putování. Jsou to krásné večery. Ptáci sedí ve větvích lip, na kamenech kolem studánky se uvelebí žáby a ještěrky a na nedalekém palouku se pasou srnky a zajíci a ostražitě naslouchají tajuplným příběhům.
Jednoho dne ale studánka vyprávět přestala. Mlčela, i když hvězd už bylo na obloze nepočítaně a měsíc stál na samém vrcholku noční oblohy. Nešťastná zvířata se znepokojeně rozešla do svých doupat, ale snad žádné z nich tu noc neusnulo. Všechna si lámala hlavu, co se Kouzelné studánce stalo, že nevypráví.
Ráno se u studánky seběhl snad celý les a v denním světle hned věděli, kolik uhodilo. Studánka byla celá zanesená hlínou, bahnem i listím, které do ní spláchnul prudký déšť. Zvířátka hned věděla, co musí udělat. Rychle se dala do práce. Vyndávala mokré listí, vyhrabávala ze dna hlínu, a dokonce i opatrně naskládala kamínky okolo vody, aby se do studánky už nikdy nemohlo tolik nepořádku svést.
Večer všichni netrpělivě seděli okolo studánky a jakmile vyšla první hvězdička, nastražili všichni uši. A studánka promluvila: „Děkuju Vám, kamarádi, děkuju mnohokrát. Nemohla jsem včera vyprávět, protože mě hlína a mokré listí dusilo. Ještě že jste mi pomohli, jinak bych snad úplně přestala existovat.” To bylo panečku radosti. Zvířátka se smála, radostně kolem studánky pobíhala a studánka vyprávěla skoro až do rána ty nejkrásnější příběhy, které kdy slyšela a viděla.
