Nastala zima. Bílá pokrývka sněhu zahalila celou krajinu. Na stromech se objevila čerstvá sněhová peřina. Na teploměru teplota pod nulou a na oknech se dělala námraza. Zima přesně taková, jaká má být. Všechny děti z vesnice se scházely na nedalekém kopci, aby vyzkoušely své sáně a boby. Na kopec se vydal i Boris.
Byl to kluk neposedný a plný energie. Nemohl se dočkat, až vytáhne své sáně a poprvé je tento rok projede. Boris utíkal do stodoly za domem, kde měl sáně schované. Otevřel dveře, vběhl tam jak velká voda, rychle popadl sáně a utíkal ven. Když byl skoro venku, zaslechl ve stodole zvláštní zvuky. Zastavil se a poslouchal, odkud vycházejí. Ke zvukům se přidalo i nějaké šramocení a funění.
Boris zavřel dveře od stodoly a pak se do ticha zeptal: „Je tady někdo?“ Nikdo neodpovídal. „Haló, je tady někdo?“ zeptal se Boris znovu. Byl zvědavý a vůbec se nebál. Po chvilce se začalo zvedat seno, které bylo ve stodole. Boris tam zahlédl dva malé černé čumáčky. Dřepl si a přikrčil se, aby viděl na seno lépe. Čumáčci začali vylézat ven ze sena a Boris zahlédl dva jezevce.
„Co tady děláte? Nebojte se, já vám neublížím,“ mluvil na jezevce Boris. Jezevci se pomalu k němu přiblížili. Pak jeden z nich promluvil: „My jsme bráškové. Na zimu jezevci vždycky zalezou do své nory a většinu zimy prospí. My jsme to ale tentokrát nestihli. Zima přišla moc rychle a teď máme svou noru zasypanou sněhem a nedostaneme se do ní. A tak jsme se schovali tady ve stodole v seně. Jsme unavení. Už bychom měli jít spát. Tak se na nás nezlob!“
„Já se vůbec nezlobím. Pomůžu vám,“ Boris odložil sáně a dal se do práce. V seně vyrobil dva pelíšky a pěkně je obestlal různými dekami a pak ještě suchou trávou. „Tady můžete přespat zimu. Bude vám teplo. Budu vás chodit kontrolovat, abyste byli v bezpečí,“ řekl Boris jezevcům.
„Děkujeme, zachránil jsi nás!“ nadšeně vykřikli jezevci a skočili do pelechů. Zachumlali se tam a hned usnuli. Boris ještě chvíli počkal, dokud si nebyl jistý, že oba spí, a pak vyrazil na kopec. Když se vrátil ze sáňkování, potichu uložil sáně do stodoly a zkontroloval oba spáče. Byl moc rád, že jim mohl pomoct a že díky němu někde vyčerpáním neumrzli.
Celou zimu chodil Boris jezevce kontrolovat. Vždycky potichu, aby je nevyrušil ze spánku. Když pak po zimě nastala obleva, bylo to pro jezevce znamení, že už mohou odejít do lesa. Najít nory, potravu a další jezevce z rodiny.
Proto jednoho dne Boris uviděl ve stodole už jen prázdné pelíšky. Zprvu byl z toho smutný, že se jezevci nepřišli rozloučit. Když ale za čas přišel do stodoly pro nějaké nářadí, ležela na zemi malá krabička. Byla krásně zabalená a na ní přilepený malý lístek. Boris si vzal krabičku do ruky, rozbalil ji a vevnitř našel nádherné rolničky.
Pak si vzal lístek a tam stálo: „To jsou rolničky na tvoje sáně, aby byly ještě lepší. Moc ti děkujeme za záchranu. Tví jezevci.“ Boris byl nadšením bez sebe. Hned si rolničky připevnil k sáním a těšil se, až zase napadne sníh a on se s nimi projede na kopci. S rolničkami byly ještě krásnější! Byl moc rád, že tehdy jezevcům pomohl, a byl rozhodnutý to udělat kdykoliv znovu.
