S Martinou a Lenkou jsme byly venku a povídaly si. Lenka byla duchem nepřítomná. Stále myslí na prince a princezny. Pod každým lístečkem vidí malé království a představuje si hemžení na jeho dvoře. My jsme si o ní začaly myslet, že je snad sama tou princeznou, která se v ní ukrývá před světem, před nějakým zlým čarodějem, nebo dokonce sedmihlavou saní? Jak ji ale zachránit. Nebo není princeznou?
To bychom jí zachraňovat nemusely, kdyby nebyla. Ale my si stále více myslíme, že je, na každém rohu se otáčí, zda za námi někdo nejde. Uši má našpicované. A co kdyby ji náhodou někdo pomlouval? Jednou jsme si s Martinou řekly, že to zkusíme, ona je stejně zamyšlená a nic neposlouchá.
Nevím, jak se nám to povedlo, ale povídaly jsme si o ní a v jednu chvíli nám odpověděla, že nás poslouchá a jak jsme prý přišly na to, že je princeznou. V té chvíli nám došlo, že se potrefená husa ozvala.
Z tohoto krátkého příběhu bychom si měli odnést ponaučení, že rozhodně není správné někoho pomlouvat. Samotným by se vám to nelíbilo.
