Od té doby, co Franta objevil kouzlo písmenek a čtení, nemohli jste ho vidět jinak než s knížkou. Četl si před vyučováním, o přestávkách, ale k nelibosti některých učitelů i v hodinách. Možná by měli být spíše rádi, že miluje čtení a že jeví takový zájem o sebevzdělávání. I když Franta byl dosud ve věku, kdy jej nejvíce lákaly pohádky a dobrodružné příběhy oblíbených hrdinů jako například Dračí strážcové.
Franta dával také přednost čtení před hraním s klukama. Když měl napsané domácí úkoly, šel sice ven na hřiště za dům, ale místo toho, aby si s klukama třeba čutal s míčem, seděl na lavičce a nos měl zabořený v knížce. Děti se mu kvůli toho často posmívaly. Nedokázaly to pochopit. Některé četly jen z donucení, když jim to zadal učitel za domácí úkol a jiným čtení dělalo dosud potíže.
Jeho rodiče to naopak těšilo. Maminka byla učitelka českého jazyka a dějepisu a tatínek byl právník, a tak vkládali do svého synka velké naděje. Doufali, že půjde v jejich šlépějích.
Jenže rodiče mu měli také vysvětlit, že každá činnost se má dělat ve vhodný okamžik. Je čas na učení nebo čtení, ale také na hraní a dovádění s kluky. Aby mu život neprotekl mezi prsty, nepřišel o skvělé a nezapomenutelné zážitky, díky kterým se děti formují a dospívají. A také by se mohlo stát, že za čas Franta zjistí, že vlastně žádné kamarády nemá. Jenže nic z toho mu rodiče bohužel nevysvětlili.
Jednou odpoledne se takhle parta kluků zase chystala hrát fotbal, zatímco Franta seděl na lavičce a jak jinak než s knížkou. Kluci by si jej nejspíš už nevšímali, ale chyběl jim jeden člen týmu, který by chytal v bráně. Tak si řekli, že to s Frantou ještě zkusí.
„Hej, Franto, pojď s náma hrát fotbal. Potřebujeme brankáře.“
Franta vůbec nereagoval, neřekl ani slovíčko a se zaujetím pokračoval ve čtení.
„Hej, Franto, slyšíš?“ zkusil to znovu Kuba, vůdce skupiny a nejlepší hráč fotbalu na sídlišti.
Zase nic.
To už kluky naštvalo. Přece nebudou hrát bez brankáře? A tak Michal, co byl horká hlava, se opravdu vztekl a střelil po Frantovi míčem. Nebylo to sice od něj hezké, ale bylo to účinné. Měl dobrou mušku a trefil Frantu přímo do hlavy. Všem klukům zatrnulo. Franta vykřikl bolestí, upustil knihu a spadl z lavičky.
„Promiň, kámo,“ přišel rychle s omluvou Michal. A další se k němu přidávali. „Není ti nic?“ zajímali se.
Franta byl ještě hodně otřesený, a tak se nezmohl na žádnou odpověď.
Ale najednou se začaly dít věci! Z knížky, které se po dopadu na zem rozpadla vazba, vyletěl obrovský vír. Jako by se knížka také zlobila kvůli tomu, co se jí stalo. Kluci překvapeně a zdešeně uskočili stranou. Franta jen stále otřeseně a mlčky přihlížel. A to byl teprve začátek!
Z víru najednou vyskočil tříhlavý rudý drak a chystal se chrlit oheň.
„Utíkejte!“ vykřikl duchapřítomně Kuba a běžel se rychle schovat někam do bezpečí. Ostatní kluci následovali jeho příkladu.
Jenže po drakovi vyskočil z knížky vodník a ten začal všechno kolem sebe kropit vodou, a tak nastal pěkný zmatek. A aby toho nebylo málo, vyskočily další pohádkové bytosti – vlk s babičkou a Červenou karkulkou, Baba Jaga se tu začala prohánět na koštěti a vyhrožovala nezbedným klukům, že je promění v žábu nebo mravence.
Franta chvíli hleděl s otevřenou pusou. Ale ničeho se nebál. Okamžitě si uvědomil, že knížka se ukázala jako skvělý kamarád, který ho chtěl bránit před zlobivými kluky.
Michal se k němu sice nezachoval hezky, ale omluvil se mu. A jedna rána balónen nebyla nic, co by Franta nepřežil. Za to pohádkové bytosti tady na hřišti nadělaly pořádný zmatek. Je na čase se vrátit zpátky do knížky!
Proto vzal knížku do ruky, chlácholil ji, ať už se nezlobí a slíbil jí, že ji brzy opraví. Pak ji zaklapl. A jakmile to udělal, všechny pohádkové bytosti zase zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.
„Už se můžete kluci vrátit!“ zvolal k dalekému křoví. „Vzduch je čistý!“
Za chvíli vystrčil hlavu Kuba, aby se přesvědčil, že je na hřišti opravdu bezpečno. Jakmile se odvážil vylézt z křoví, ostatní kluci jej následovali.
„Ty jo, co to bylo?“ divili se. „To bylo hustý! Ale taky pořádně děsivý!“ přiznal popravdě Kuba. Ostatní mu jen tiše přizvukovali.
Franta se s nimi podělil o své vysvětlení.
„Hele,“ navrhl překvapivě Michal, který to všechno spískal. „Co kdybys nám přečet nějakou pohádku, třeba o tom drakovi a pak si s náma zahrál fotbal?“
Franta překvapením vyvalil oči. Něco podobného by zrovna od Michala nečekal. Ale nemusel se nad jeho návrhem rozmýšlet dlouho.
Zazubil se a odpověděl prostě: „Tak jo!“
A od té doby už se Frantovi děti neposmívaly a naopak si o něm myslely, že je fajn a že umí ovládat kouzla. Vždycky za ním někdo přišel, aby mu přečetl nějaký příběh nebo pohádku. A Franta zjistil, že není tak úplně špatné občas odlepit oči od knížky a začutat si s balónem nebo si třeba hrát na vojáky. A že s kamarády vlastně taky píše nezapomenutelné příběhy – do knížky života.
O