Podzimní hostina

Když se v kalendáři objeví měsíc říjen, v hájovém lesíku se konají podzimní radovánky. Veverky pořádají velkou hostinu a zvou na ně všechna zvířátka z lesa. Doprostřed mezi stromy umístí stůl a ten vyzdobí samými dobrotami a hezkými říjnovými věcmi. Například tam můžeš vidět lísky, oříšky, šišky, jeřabiny, ale taky džem z horkých šípků anebo sušená jablíčka. Těm se říká křížaly. Na hostinu se vždycky všechna zvířátka těší. Ale nebylo tomu tak vždycky.

Před pár lety veverky konaly hostinu poprvé. Všude po lese to rozhlásily. Ptáčci létali široko daleko a oznamovali: „Dnes veverky zvou všechny na velkou podzimní hostinu. Jsou vítána všechna zvířátka!“

Když to ostatní slyšeli, radovali se. Zvířátka se moc těšila, že se sejdou, dobře se nají a pobaví se spolu. Navíc každý chtěl něco donést a veverkám přispět. A tak si ježečci napíchli na bodlinky podzimní jablíčka, jezevci našli ty nejchutnější hříbky a lišky nesly šípky a jeřabiny. Po lese to jen šustilo, cupitalo a ťapkalo. Každé zvířátko se na hostinu těšilo a snažilo se dojít k velkému stolu od veverek včas.

Dokonce i žížaly chtěly přijít. Když se ale plazily směrem k veverkám, slyšely něco, co je vyděsilo. Letěli nad nimi ptáčci a štěbetali si mezi sebou: „Slyšel jsi, že tam na hostině budou i sušené žížaly? To bude báječné. Mňam, to bude dobrůtka.“

Jak to žížalky slyšely, zarazily se a zastavily. „To není možné. Oni tam chtějí jíst sušené žížaly. Co budeme dělat? Tam nejdeme!“ rozhodly se žížalky, otočily se a začaly se plazit zpět. Odpoledne, když všichni zasedli k hostině, zvířátka si jen pochvalovala, jak skvělý nápad to byl. Veverky se těšily, že přišlo tolik zvířátek.

Pak ale jezevec řekl: „Neviděl jste někdo žížalky? Tak moc se těšily, a nakonec tady nejsou. Ví někdo, co se s nimi stalo?“ „Ne, netuším,“ mluvilo jedno zvířátko přes druhé. „Jdeme je najít a na hostinu je doneseme, pojďte,“ rozhodl jezevec. A tak zvířátka, dřív než začala hostina, vydala se pro žížaly.

Po chvíli jezevec spatřil z hlíny trčet žížalí ocásky. Zavolal na ně: „Haló! Žížalky! Vylezte! Co se děje? Proč jste nepřišly za námi na hostinu k veverkám?“ Žížalky se pomalu vynořily z hlíny. Nejdříve se jen kroutily a nechtěly říct, proč nepřišly. Pak ale šly s pravdou ven. „Slyšely jsme, že si tam chcete dávat sušené žížaly. A my nechceme být k jídlu.“ Jezevec nejdříve nechápal, jak na to žížaly přišly. A pak mu to došlo. „To jste špatně slyšely. Na jídlo tam budou sušené křížaly, ne žížaly. To jsou sušená jablíčka. Nemusíte se bát. Nikdo vás jíst nebude. Pojďte. Vylezte mi na hřbet a já vás tam rychle zanesu, ať si ještě užijete hostinu s námi.“

Žížalkám se ulevilo. Tak moc se bály, že by je někdo snědl. Nakonec se později odpoledne všichni sešli na velké podzimní hostině. Všechna zvířátka se najedla, hezky si spolu popovídala a upevnila přátelství. A žížalky nikdy nezapomněly na to, že nemají věřit tomu, co jen někdy někde zaslechnou. Je lepší se zeptat, jak to doopravdy je, než hned udělat závěr. Málem kvůli tomu přišly o moc hezký večer s kamarády.