V jednom lese žilo mnoho různých zvířátek. Ta spolu chodila do lesní školky a školy, odpoledne spolu běhala po lese a hrála si.
Jednoho dne musel jít do školy i jezevec Luky. Ten byl nejraději celý den zalezlý ve své noře, ven chodil jen v noci, kdy v lese nebylo tak živo. A tak se tedy ten plachý jezevec ráno vydal do školy.
Po chvíli potkal veverku Verču.
„Jé, ahoj Luky!“ zavolala na něj.
Luky se polekal. Na chvíli ztuhnul a potom se rychle pádil schovat pod vyvrácený pařez.
„Neboj se mě, já jsem Verča a budu s tebou chodit do školy,“ povídala veverka.
Luky opatrně vystrčil hlavu z úkrytu, ale stále ze sebe nedostal ani slovo.
Veverka ho popadla za packu a vedla ho do školy.
Na školní pasece už je čekala stará sova, která tu dělala paní učitelku.
„Kdopak to k nám přišel?“ dívala se sova.
Veverka vyskákala před pařízky, na kterých seděla zvířátka jako v lavicích, uklonila se a povídala: „Dobrý den, já jsem veverka Verča z vysokého dubu a budu s vámi chodit do školy.“
„Vítáme tě u nás ve škole, Verčo,“ povídala sova. „A kdopak je tady ten tvůj kamarád?“
Luky pomalu přišel před třídu, ale nevyšla z něj ani hláska. Roztřásly se mu nohy a už se rozhlížel, kam by se schoval. Nikde žádný pořádný úkryt nebyl, tak se zahrabal pod spadané listí. Zvířátka se tiše smála.
„Ale no tak, nesmějte se,“ napomenula je sova. „Náš nový kamarád je plachý a asi se před vámi stydí. To je naprosto normální, však mnoho z vás, kteří jste šli poprvé do školy, jste se chovali podobně.“
Verča vyhrabala jezevce Lukyho z listí, stoupla si vedle něj a povídá: „Tohle je můj kamarád jezevec Luky z lesní nory a bude s námi chodit do školy. Buďte na něj hodní. Až přijde čas, určitě se rozmluví.“
„To jsi řekla moc hezky, veverko Verčo,“ řekla sova.
Zvířátka se posadila a poslouchala velkou sovu. Ta jim vyprávěla o blížící se zimě a učila je, jaké plody si mají nasbírat na zimu, aby měla co jíst.
Když škola skončila, přišel jezevec k Verče.
„Děkuju, Verčo,“ řekl potichu.
„Nemáš za co, Luky. Každý potřebuje čas, aby si zvykl na něco nového. Třeba ty na spolužáky a na školu. Někdo si zvykne rychle, někomu to prostě trvá. To je normální. Moje sestřička to měla podobně, proto to vím,“ povídala veverka.
Jezevec Luky zpozorněl. Nechtělo se mu mluvit, ale zvědavost byla silnější.
„A už se tvoje sestřička nebojí?“
„Ne, ani trošku. Všichni na ni byli moc milí a dali jí času, kolik potřebovala. Když se rozkoukala, rozpovídala se a má tu spoustu kamarádů.“
To jezevcovi Lukymu stačilo. I když se stále bál a mluvit se mu s nikým nechtělo, byl rád, že si časem zvykne.
A skutečně se za pár týdnů jezevec Luky už ve škole nebál ani nestyděl, pěkně nahlas každého pozdravil a dokázal si i popovídat s ostatními zvířátky. Jeho nejlepší kamarádkou už ale napořád zůstala veverka Verča, se kterou se scházel i po škole. Chodili spolu hledat spadané plody, které si schovávali na zimu do zásob, aby tu zimu pěkně do jara přečkali.
