Pejsek z útulku

Existuje dům, ve kterém žijí jen pejsci. Lidé se tam o ně chodí starat. Dávají jim najíst, ošetřují je a hladí. Bydlí tam pejsci, kteří nemají svého pána. Jsou opuštění. Aby se nemuseli potulovat, žijí právě v takovém útulku, kde je o ně postaráno. Občas do psího domu někdo zajde, vybere si opuštěného pejska a vezme si ho domů. Takhle to udělala i Anička a její maminka.

Bylo tehdy sychravé podzimní odpoledne, když se Anička se svou maminkou vydala do útulku vybrat si pejska. Procházely se spolu a nakukovaly do každé boudy i do každé ohrady, kde pejsci pobývali. Paní ošetřovatelka šla s nimi a popisovala jim, jaký je který pejsek. Někteří totiž měli rádi děti a chtěli by řádit a někteří zase už potřebovali jen odpočívat.

Když takhle Anička nakukovala do jedné ohrady, uviděla tam několik pejsků pohromadě. Všichni mávali ocásky a poskakovali na plot. Jen jeden byl schovaný v rožku a bojácně koukal. „Paní ošetřovatelko, můžu za ním?“ zeptala se Anička. „Ano, můžeš. Ale musíš opatrně. Jeho první majitelé se o něj nestarali pěkně a on se teď bojí,“ řekla paní, která je provázela útulkem.

Anička si tedy otevřela ohrádku. Pomalu si sedla k pejskovi a natáhla k němu ruku. „Neboj se, já ti neublížím. Věř mi,“ zašeptala Anička. Pejsek se na ni podíval, pomalu si očichal její nataženou ruku a přikrčil se, pod ní. „Tohohle chci,“ řekla Anička a rozhodně se podívala na maminku.

A bylo rozhodnuto. Anička se do pejska úplně zamilovala. Dala mu jméno Alf a starala se o něj, jak nejlépe mohla. Alf postupně získával její důvěru a přestával se bát. Jednou ale musel posbírat hodně odvahy.

Uběhlo několik měsíců, Anička už byla větší a chodila do školy. Když odpoledne přicházela ze školy domů, občas si cestu zkrátila přes blízký les. Alf jí většinou čekal na půli cesty. Poslušně ji vyhlížel a pak ji doprovázel domů. To odpoledne ale Anička nepřicházela. Alf začínal být netrpělivý. Přecházel na místě a snažil se co nejvíce natahovat krk, aby svou Aničku zahlédl. Ona ale nikde.

Alf seděl před lesíkem. Chtěl se jít podívat, jestli tam Anička někde není. Moc chtěl jít do lesa zjistit, co se stalo. Ale bál se. Jeho první majitelé, u kterých bydlel, než byl v útulku, ho v takovém podobném lese uvazovali ke stromu a nechávali ho tam. Alf nikdy nechápal proč. Od té doby měl velký strach jít do lesa. Vždycky, když se k němu přiblížil, přepadl ho takový zvláštní pocit a měl až husí kůži. Teď ale šlo o jeho Aničku. Co když se jí něco stalo?

Alf začal zhluboka dýchat a odhodlávat se. Po pár minutách se rozběhl. Vstříc svému strachu, vstříc svým obávám. Jeho láska k Aničce byla přece jen větší. Potřeboval ji najít. Proběhl lesem, zavětřil vůní své milované holčičky a běžel za ní.

Za chvíli našel Aničku ležet v menší příkopě. Na zádech měla ještě aktovku. Nehýbala se. Alf za ní skočil a začal ji horečně olizovat a do toho štěkat. Anička otevřela oči a byla šťastná, že vidí svého kamaráda.

„Alfe, ty jsi mě našel? Ty jsi za mnou přišel? Vždyť se lesa bojíš. Já jsem tak ráda, že tě mám. Uklouzla jsem, spadla a přitom se bouchla do hlavy. Ani nevím, jak dlouho tady jsem,“ vysvětlovala Anička a přitom objímala svého pejska. Alf Aničce pomohl vstát. Nechal ji, aby se o něj opírala. Bezpečně ji dovedl domů.

Tam už na ně čekali rodiče. Když jim vše Anička vyprávěla, byli šťastní, že mají tak odvážného pejska. A Alf? Měl ze sebe dobrý pocit. Překonal svůj strach a zachránil svou holčičku. Anička mu od té doby neřekla jinak než hrdino.