To, že každý den na obloze svítí sluníčko a každou noc měsíček, ví každé dítě. Však už se to takhle střídá od pradávna. Jednou si ale sluníčko řeklo, že se s měsíčkem o oblohu dělit nebude a rozhodlo se na obloze zůstat i v noci. Jenže to si měsíček nenechal líbit a se sluníčkem se začal hádat.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna hezká holčička Martinka, která moc ráda chodila do lesa. Jednou si zase hrála v lese, běhala, křičela, smála se a jak tak běžela, najednou před ní stojí malý mužíček v zeleném oblečení z listí a hrozí na ni prstem: ,,Teda Martinko, to se nedělá, křičet v lese, plašit zvířátka. Copak doma můžeš takhle řádit?
Pokračovat ve čtení →
Povídám, povídám pohádku,
že pes přeskočil hromádku.
Povídám, povídám druhou,
že teče voda struhou.
Povídám, povídám třetí,
že spaly na peci děti;
Když se hezky vyspaly,
po kusu chleba dostaly.
Princezna Lilinka byla hodná holka, která si ráda hrála se svými kamarádkami Ilonkou a Josefkou. Tyto dívky však měly rády zvláštní hru. Lilinka milovala brnkanou. Pravidla hry byla jednoduchá, brnkat různými vtípky lidem kolem sebe na nervy.
Pokračovat ve čtení →
V rybníku Dolníku se usídlil vodník. Lidé v okolí si lehce zvykli na jeho přítomnost. Dalo by se říci, že jej i měli rádi. Když někdo spadl do rybníka, vodník byl vždy po ruce a zachránil včas topícího se. Byl veselý a rád se dal s každým do řeči. Již nějakou dobu se vodníkovi líbila dcera porybného Stázka. Vždy pro něj měla vlídné slovo a úsměv.
Pokračovat ve čtení →
S Martinou a Lenkou jsme byly venku a povídaly si. Lenka byla duchem nepřítomná. Stále myslí na prince a princezny. Pod každým lístečkem vidí malé království a představuje si hemžení na jeho dvoře. My jsme si o ní začaly myslet, že je snad sama tou princeznou, která se v ní ukrývá před světem, před nějakým zlým čarodějem, nebo dokonce sedmihlavou saní? Jak ji ale zachránit. Nebo není princeznou?
Pokračovat ve čtení →
Říkalo se, že za vesnicí v jeskyni žije drak. Prý jej viděla stará kořenářka, jak sbírala byliny. Od té doby se každý vyhýbal tomuto místu. Navíc mnoho kupců ani do vesnice už nejezdilo. Rychtářův synek Martin měl ale pro strach uděláno.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Tonda. Byl malý, a proto chodil s maminkou po městě za ruku. Jednoho dne se maminka rozhodla, že s Toníkem pojedou na nákup. Museli jet tramvají, pak metrem, potom kousek autobusem a od zastávky jít pěšky.
Pokračovat ve čtení →
Ahoj, jsem malá kapka vody, určitě mě znáš. Se svými kamarádkami voděnkami vytékám z vodovodu, když si myješ ručičky. Ale určitě mě znáš i z potoka, řeky nebo rybníka. Ráda bych Ti povyprávěla příběh o tom, jak jsem neposlechla svou maminku.Pokračovat ve čtení →
Přidejte se k nám na facebooku!
Lajkujte, sdílejte! Čím víc bude Pohádkozem známá, tím více pohádek tu bude! 🙂
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
z věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.
A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
A hle, co se bělá v lese,
v černém lese za potokem
Za vlády vojvody Čecha byl všude řád a kázeň. Po je smrti nastaly svary a spory. Starší z rodu se sešli u mohyly Čecha a rozhodli se vyhledat nového vojvodu. Poslali pro Lecha.
Pokračovat ve čtení →
Za Tatrami se rozkládala při řece Visle původní slovanská země. V ní žilo mnoho různých rodů, které mezi sebou válčili. V ten čas se dva bratři, vojvodové Čech a Lech rozhodli, že tuto znesvářenou zemi opustí.
Pokračovat ve čtení →
Když Libuše zemřela, dívky z její družiny byly velmi smutné. Hořce vzpomínaly na doby vlády kněžny Libuše. Toužily po moci a pomstě všem mužům.
Pokračovat ve čtení →
Jednou stanula Libuše s Přemyslem a družinou na vysoké skále. Najednou Libuše jako začarovaná promluvila: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v dáli nad Strahovem najdete člověka, který tesá práh domu. I nazvěte hrad, který postavíte, Pražským a město pod ním Prahou. Tak jakož se knížata před prahem sklánějí, tak se i vy budete klanět mému městu, budiž mu čest a chvála.“
Pokračovat ve čtení →