Kde se vzal, tu se vzal, nový redaktor se objevil.
Pište návrhy na pohádky, návrhy na web, co vám chybí, co vám přebývá. Třeba přes komentáře pod článkem, třeba přes vzkazy. Čím víc toho budeme znát, tím víc se k tomu můžete přiblížit.
Pokračovat ve čtení →
Kozochlupy byla malá ves, o které se málo vědělo i v jejím okolí. Žili zde pouze čtyři rodiny. Tři z nich byli tak chudí, že neměli žádné hospodářství, a tak jim nezbývalo nic jiného než pracovat u bohatých Heršpiců.
Pokračovat ve čtení →
Foukej, foukej, větříčku,
shoď mi jednu hruštičku.
Shoď mi jednu nebo dvě,
budou sladké obě dvě
Táta náš šel na houby,
jestli on tam zabloudí!
Nezabloudí, těšte se,
on Vám houby přinese.
Za sedmero skluzavkami a devatero řetízkáčky se v údolí Bambulových víl pelešilo jedno pozoruhodné kouzelné království. V tomto království chutnaly brokolice a špenát jako malinovo-meruňkový dort a po nebi poletovaly překrásné barevné balónky, sladcí gumoví medvídci a duhové kuličky.
Pokračovat ve čtení →
Za vysokou skálou vysoko v horách se zabydlil drak Soptík. Byl nejmenším z draků, proto si z něj ostatní dělali šprťouchlata. Rozhodl se tedy, že opustí dračí sluj a postaví se na vlastní nohy.
Do paneláku na sídlišti se přistěhoval nový kluk Jakub. Protože byl nový, neměl tady kamarády. Kluci a holky se mu smáli, protože byl malý a nechtěli jej přijmout mezi sebe do party. Jednou jejich škola pořádala besídku.
Měla babka čtyři jabka
a dědoušek jenom dvě.
Dej mi babko, jedno jabko,
budeme mít stejně.
Měl dědoušek, měl kožíšek
a babička jupku.
Pojď dědečku na mazurku,
já si s tebou dupnu.
Padla lžička do hrčníčka,
udělala cvrňk!
Na koho to slovo padne,
ten udělá frňk!
Bylo jednou jedno autíčko, které bylo nesmírně rychlé, až mu to ostatní auta záviděla. Bohužel však bylo i velmi neopatrné a na ostatní autíčka na cestě nedávalo pozor, až se kolikrát málem srazilo. Všichni autíčku říkali, ať se polepší.
Pokračovat ve čtení →
Jedna, dvě,
Honza jde.
Jedna, dvě, tři,
pes ho větří.
Jedna, dvě, tři, čtyři,
kampak si to míří?
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
běží domů na oběd.
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
„To je dneska krásně, úplně akorát na hezký výlet.” pomyslel si Jarda jen co se toho rána probudil. Rychle se převlékl, vyčistil zuby a nasnídal se. Také si sbalil svačinu do batůžku. Dvě oplatky, jablko, chleba se salátem v pytlíku a láhev šťávy. „Tak a můžu vyrazit.” prohlásil a šel si obout boty.
Leze ráček po potoce,
leze ráček po řece,
leze zpátky, nohy krátký,
a přece nám uteče.
Tenkrát, za časů našich babiček a dědečků se na železnicích ještě proháněly parní mašinky, které za sebou musely mít zvláštní vagón, ve kterém si vozily uhlí. Lidově se mu říkalo uhlák. Vagónek to byl sice pěkně těžký a špinavý, zato pro mašinku byl životně důležitý, a proto si každá správná parní lokomotiva tohoto vagónku vážila.
Pokračovat ve čtení →