Jak vidíte, děti, vyrůst dá štěněti hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a které nechat.
Pokračovat ve čtení →
Brum brum medvěd bručí,
bzum bzum čmelák bzučí.
Bé bé ovce bečí,
méé méé koza mečí.
Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, tam se to pěkněji spalo, lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi trochu moc rozhouplo, houpy, houp a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Pokračovat ve čtení →
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.
„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
Pokračovat ve čtení →
Jednou si tak ležela kočička na parapetu a spokojeně vrněla, když tu najednou za ní přiběhl pejsek a povídá: „Kočičko! Neuvěříš, ale v domě nám běhá myš! Nejenže tu není vítaná, ale taky nám krade jídlo!“
Pokračovat ve čtení →
Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale jelikož to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dáseňka.
Pokračovat ve čtení →
Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli „Dále“ a vešel pan Čapek.
„I heleďme,“ řekl pejsek, „vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.“
Pokračovat ve čtení →
Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno, a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali.
„Víš, kočičko,“ řekl pejsek, „my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát.“
Pokračovat ve čtení →
Žilo bylo jednou jedno malé ptáče, které toužilo objevovat svět. Jeho maminka mu však zakazovala opustit hnízdo, protože ještě neumělo létat. Ptáče se na ni za to zlobilo a hledalo důvody, proč hnízdo opustit. Jednou se rozhodlo zkusit štěstí u moudré sovy, bylo přesvědčené, že ta mu dá určitě za pravdu a řekne, ať se vydá do světa. Ke svému zklamání však zjistilo, že ani moudrá sova s opuštěním hnízda nesouhlasí, dokud se ptáče nenaučí létat.
Pokračovat ve čtení →
Po světě chodí několik milionů lidí a stejně tak zde žije i několik mnoho milionů druhů živočichů a rostlin. Jedním z nich je i neponaučitelná pyšná vrána a dalším bystrá liška. Tato dvě zvířátka žijí v jehličnatém lese, kde panuje přátelská nálada. Avšak jednoho dne to kouzlo přátelské nálady pominulo. Co se stalo? Na to se dnes společně podíváme.
Pokračovat ve čtení →
Přišlo jaro a spolu s rozkvetlými stromy se probouzely i první z jarních kytiček. Zahrady, louky, parky, ale i dětská hřiště jimi byla posetá. Tudle sedmikráska a támhle zase pampeliška. Na větvičkách stromů si též prozpěvovali ptáčci a někteří poskakovali po zelené travičce a hledali potravu pro svá právě narozená mláďátka, jenž s otevřenými zobáčky netrpělivě čekala v hnízdech.
Pokračovat ve čtení →
Velké letní prázdniny utekly jako voda a malý šneček jménem Flandil se mohl začít připravovat k nástupu do školky. Byla to pro něj velká novinka, protože tam byl zatím jen jednou – u zápisu. Nevěděl, co ho čeká, zda si tam najde kamarády, jestli se mu tam budou líbit hračky, anebo jestli mu nebude smutno po mamince a tatínkovi. Tyto otázky se mu honily v hlavě pořád dokola.
Pokračovat ve čtení →
V lese přebýval mrzutý jezevec. Byl oděn do šedobílého kabátu, dupal, funěl a měl pocit, že mu patří celý les.
Pokračovat ve čtení →
Na světě je městečko a poblíž toho městečka i malá vesnička, v níž jednou žili i dva farmáři. Jeden z nich byl velmi chudý, avšak pro druhé by se rozdal. Ačkoliv měl všeho málo, dělil se i o to málo. Bohatý farmář byl pravým opakem toho chudého. Vlastnil sice krásný a honosný statek, farmu, které se dařilo, ale nikdy nikomu nepomohl v nouzi. Tento farmář měl pověst chamtivce ve vesnici, v níž žil, ale i v sousedním městečku.
Pokračovat ve čtení →
Černá asfaltová cesta, bílé značení pruhů a všude okolo značky s pravidly. Po této cestě autíčko jezdilo každý den do práce a pak za rodinou. Ovšem jednoho dne ho tato cesta přestala bavit. Chtěl poznat víc, než jen jednu a tu samou cestu, kde se nikdy nic neměnilo. Jednoho dne tak přijelo domů, až ke svým rodičům.
Pokračovat ve čtení →