Za sedmero řekami a sedmero horami stálo malé království. Bylo obklopeno několika hustými lesy. Žil v něm moudrý král se svou královnou. Bydlela tam s nimi i jejich dcerka. Roztomilá princezna jménem Elisabeth. Nebyla to ale obyčejná princezna. Byla jiná.
Pokračovat ve čtení →
Dianka byla milá mladá dívka. Pořád se usmívala jako sluníčko. Byla vyšší, měla světlé dlouhé vlasy, vždy smotané v culíku, a když se usmála, rozzářily se jí i oči. Moc ráda hrála na kytaru. A taky jí to moc dobře šlo. Vymýšlela si své písničky a pak je hrála a zpívala. Měla ještě jednu zálibu. Měla moc ráda vlaky. Její největší přání bylo, aby mohla cestovat někam daleko vlakem a přitom lidem hrát na kytaru své písně. Udělat s nimi někomu radost a zároveň poznávat nová místa. To bylo ale jen její soukromé přání.
Pokračovat ve čtení →
Máte rádi tancování? Já moc. Mezi hračkami mám hrací domeček a na hudbu, kterou hraje, tančím svůj oblíbený dešťový tanec. Teď už vím, že takový tanec je lepší tancovat venku, ne doma ve svém pokojíčku. Můžete jím totiž přivolat opravdický déšť a způsobit katastrofu. A přesně to se mi nedávno přihodilo.
Pokračovat ve čtení →
V hlubokém oceánu, až úplně na dně, rostly nádherné korály. Byly to takové různobarevné rostliny. Některé byly větší, některé menší. Měly červenou, žlutou, zelenou i oranžovou barvu. Ve vodě se různě vlnily. Podle toho, kam zrovna tekl proud. Tyto korály byly domovem pro některé malé rybičky. Ale taky pro mnoho mušlí. I mušle se ukrývaly se v korálech před různými rybáři a potápěči. Schovávaly se tam, protože pečovaly o něco vzácného. Každá mušle měla v sobě krásnou perlu. Bílou jako sníh.
Pokračovat ve čtení →
Anička sice chodila do školy ráda, ale prázdniny byly přece jenom lepší. Místo balení aktovky vyběhla Anička každé ráno do sadu nad domem, poskakovala bosa v orosené trávě a zdravila se se svými zvířecími kamarády. Dobře je všechny znala.
Pokračovat ve čtení →
Po zimě přichází jaro. Tráva začíná zelenat. Na loukách raší pestrobarevné květiny. Zvířata se probouzejí ze zimního spánku. Houfy ptáčků přilétávají zpátky k nám do teplých krajin. Sluníčko konečně hřeje a je všude tepleji. Někdy naši zem zavlaží nečekaný teplý jarní déšť. Když prší, a přitom svítí slunce, na nebi se objeví něco nádherného a barevného. Víš co? Správně, je to duha. Nikdo nikdy neviděl její začátek ani konec. Nikdo neví, jak tady vznikla. Já znám ale příběh jedné holčičky, která našla kouzlo duhy.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed zelené louky stál mohutný strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani deset dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nikdo nedohlédl na její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo spoustu skřítků.
Pokračovat ve čtení →Žil byl jeden umělec. Rád maloval, tvořil sochy nebo navrhoval domy. Byl velmi šikovný a vše mu šlo od ruky. Jednoho dne ale dostal za úkol něco strašně těžkého a nevěděl, jak to zvládne. Přemýšlel a hloubal nad tím úkolem, ale dlouho jej nenapadalo, co by měl vytvořit.
Pokračovat ve čtení →
U velkého jezera na úplné samotě stála krásná chaloupka. Byla jiná než ostatní. Každá její zeď byla namalovaná. Zcela neobyčejnou barvou. Kolem dveří měla namalované barevné květiny, kolem oken berušky, na zdech měla namalované koníky v klusu a na střeše? Jako by jí kvetly tam stromy. Všechny obrázky vypadaly jako živé. Celá chaloupka byla jako z pohádky. Kdo ale v takovém krásném domečku bydlel? Žila v něm malířka Lubinka.
Pokračovat ve čtení →
V jedné hezké vesnici jezdí školní autobus. Je barevný a řídí ho veselý řidič. Když jede, vypadá to, jako by se celý natřásal. To protože vozí všechny děti z celé vesnice. Ty jen štěbetají, smějí se a neposedí na jednom místě, ale to řidiči nevadí.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za městem, až tam, kde nebyly žádné domy, žádná stavení, stála studna. Byla moc hluboká. Voda v ní byla krásně čistá. Na kraji té studny viselo vědro. To se spouštělo dolů a každý, kdo chtěl, si mohl načerpat vodu a napít se. Jenže to nebyla obyčejná voda. Ani ta studna nebyla obyčejná. Byla to studna přání a odpovědí.
Pokračovat ve čtení →Statný lev se pyšně, avšak i poněkud nevrle, procházel po písčité krajině. Na nebi krásně svítilo sluníčko. Jen občas jej zakryl některý z bílých mráčků. Lev pochodoval tam a zpět a neustále nad něčím přemýšlel. Bádáte nad tím, co jej trápilo? Proč v klidu neodpočíval, když bylo po poledni?
Pokračovat ve čtení →
Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté i listnaté. Uprostřed lesa stál krmelec a kousek od něj posed. To je taková menší rozhledna, kam chodí myslivci, aby pozorovali zvířata a dávali pozor na to, co se v lese děje.
Pokračovat ve čtení →
V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat. Tvářičky měla umazané, protože se jí nechtělo se umývat. Nikdy si neuklidila svou světničku. Nikdy mamince s ničím nepomohla. Prostě se jí nechtělo. Byla tak moc líná.
Pokračovat ve čtení →Tatínek Timyho a Tygra pracoval v jedné z místních cukráren. Pomáhal tam spravovat pokažené přístroje, a sice například troubu, bez jejíž pomoci by žádná z cukrářek nemohla upéct dort. Jednou za čas tatínek udělal mamince a dětem radost a přinesl z práce dort. A jeden z takových dnů nastal právě dnes.
Pokračovat ve čtení →