Ostružinová víla

Na paloučku uprostřed lesa žila krásná víla Simélie. Při svítání a při západu slunce chodila k blízkému zámku, po cestě sbírala lesní jahody a maliny. Vždy měla dobrou náladu, kterou šířila kolem sebe.

Na paloučku uprostřed lesa žila krásná víla Simélie. Při svítání a při západu slunce chodila k blízkému zámku, po cestě sbírala lesní jahody a maliny. Vždy měla dobrou náladu, kterou šířila kolem sebe.

Jednoho rána při cestě k zámku objevila maliny. Ale byly černé a kyselé. Vzpomněla si, že o nich mluvila její kmotřička, víla Eleonora. Prý se po jejich ochutnání vílám zatočí hlava, některé víly a skřítkové dokonce tehdy, když jich neuváženě snědli plnou hrst, zapomněli, kde je jejich palouček. Když kouzlo černých malin, Eleonora říkala ostružin, přestalo působit, horko těžko hledali cestu zpět. Navíc ostružiny měly trny, které při zapomnění dokázaly velmi bolestivě poškrábat útlé vílí nožky.

Víla Simélie dlouho odolávala pokušení ostružinu ochutnat. Na podzim, kdy ještě krásně hřálo sluníčko a jeho paprsky pronikaly skrz stromy na palouček, si víla Simélie řekla, že pokud ji nikdo neuvidí, okusí alespoň maličkou ostružinu. Byla moc zvědavá a myslela si, že se jí nemůže nic přihodit – vždyť byla ostružina taaak maličká!

Vložila si ji na rty… „Brrr, ta je tak kyselá!“, pomyslela si. Ale zvědavost byla silnější. Jakmile ji snědla celou, cítila, jak chuť v ústech sládne. Najednou však hřejivé sluníčko zašlo za mrak a začal foukat silný vítr. Víle Simélii se zatočila hlava a po chvíli usnula.

Když se probudila, nevěřila svým očím. Všude kolem ní rostly maliny a lesní jahody, ale každou rostlinku obepínala rostlina ostružin. Zvláštní, voněly podobně jako maliny. Že by jim propůjčily svou sladkost? Rozhodla se tedy, že ostružin natrhá víc. Naplnila jimi během chviličky celou hrst! Opravdu, teď voněly ještě mnohem lákavěji! Dostala na ně takovou chuť, že spolkla celou hrst najednou. Začal se s ní točit celý palouček, pak i les. Upadla do hlubokého spánku.

Už od léta sem chodili na sladké lesní jahody tři skřítkové a jejich skřítčí sestřička. Jaké dnes bylo jejich překvapení, když jahodí bylo zarostlé pichlavým ostružiním a uprostřed toho spletitého pichlaví ležela jejich milovaní víla Simélie. Snažili se k ní dostat, ale byli tuze maličtí, aby se ostružiním prodrali. Skřítčí sestřička Soliandra se rozplakala. Bratříčci ji chlácholili. Přeci musí být nějaký způsob, jak vílu osvobodit. Nejstaršího Jarabáše něco napadlo: „Když nám naše kouzelné nástroje dokáží vykouzlit i hejkalovi úsměv na tváři a roztancovat bludičky až v sousedním lese, to by v tom bylo prapodivné kouzlo, abychom nezvládli zachránit vílu!

Melodie Jarabášovy citery dává sílu sluníčku, aby hřálo i v chladných podzimních večerech. Zvuk Filémonova bubínku dokáže přivolat déšť, který vždy svlaží celý palouček. Tóny Soliandřiny flétny jeden po druhém usedají po ránu na stébla trávy a mění se v kapky rosy, které pak svlaží nejednoho broučka. A nejmladší Jitřínek svými tóny harfičky češe zacuchané vlásky vílím princeznám.

První se tedy pustil do záchrany Víly Simélie Jarabáš. Ale sluníčko ne a ne Vílu zahřát natolik, aby ze spánku procitla. Ani Filemónův lehký deštík Vílu nesvlažil. Soliandřina flétnička donesla tóny až k Siméliiným rtům, ale ona se napít nedokázala. Jitřínek se snažil rozplést Siméliiny vlasy z ostružiní, avšak marně.

„Musíme to zkusit jinak!“, ozval se bezradný Filemón. „Ale jak? Už jsme přeci zahráli všichni. A málo platné!“, uronil slzičku nejmladší skřítek Jitřínek. „Přeci ji tady nemůžeme nechat!“, vzlykala Soliandra. „Je pravda, že jsme hráli všichni, ale každý zvlášť. Pojďme to zkusit všichni společně!“, napadlo nejstaršího Jarabáše.

Hráli zvesela, hráli smutně, ale Víla spala příliš tvrdě. V tom se objevil vládce lesa, král Falikár. Právě smutná hudba jej přivolala.

Když uviděl Simélii, srdce se mu rozbušilo. Byla to právě ta, kterou před dávnými lety poznal a zamiloval se do ní. Víla však porušovala mnoho pravidel paloučku, a tak musela les na čas opustit. Vrátila se až ve chvíli, kdy slíbila Falikárovi, že si je vědoma svých prohřešků a že je už nikdy nebude opakovat. Král ji přijal zpět.

A vida, neuposlechla varování Eleonory, neodolala omamné vůni a chuti ostružin. „Králi, pomoz nám Simélii zachránit. Zkusili jsme vše, ale marně.“ Prosil Jarabáš. „Nemůžeme ji přeci nechat navždy spát v ostružiní!“, žadonila Soliandra. „Budeme jí pořád nablízku, budeme jí pomáhat plnit slib“, snažil se Filemon obměkčit krále. Jitřínek přes slzy nemohl ani promluvit.

„Vezměte své kouzelné nástroje a zkusíme to všichni společně. Ale opravdu naposledy vílu zachraňuju“, řekl Falikár a začali hrát. Král měl kouzelné housle a když všechny tóny splynuly v jeden, vykouzlily tím nádhernou duhu. Její barvy daly zralým ostružinám sladkokyselou chuť a zbavily je tím jejich jedovaté moci. Ostružiní začalo samo vytvářet cestu k Simélii, osvobozovalo i maliny a lesní jahody.

Král skřítků vzal Simélii do náruče a společně s malými skřítky ji odnesli na klidný palouček, který byl celý v záplavě slunce, zavlažený jemným deštěm a na stoncích trávy ulpívaly zbylé kapičky rosy.

Skřítkové je posbírali a navlékli na to nejkrásnější stéblo. Tenhle náhrdelník Simélii probudil ze spánku a ta jej nosí do dnes ve společném lese jako ochraňující talisman. Díky němu, ale hlavně díky lásce skřítků a jejich Králi, již nikdy neporuší zákony lesa a paloučku.

---