Bylo nebylo, v širém oceánu žila jedna osamělá velryba Helga. Sama putovala velkým chladným oceánem hledajíc přítele.
Plula oceánem a zpívala písničku, kterou by zaujala jinou velrybu, s níž by mohla potom putovat oceány a poznávat moře a hlavně strávit zbytek života.
V oceánu najdeme nejen krásná zákoutí plná krásných řas či barevných mušlí, ale i všelijaké mořské tvory, ať už osmichapadlové chobotnice všelijakých barev, malé hravé rybky, veselé kraby, kteří směšně chodí do boku, nebo predátory, jako jsou žraloci. Ovšem v širém oceánu natrefíme i na velké obry, a to majestátní velryby. Ty jsou chráněné.
Každý mořský tvor je ovšem výjimečný. Velryba je chráněná a výjimečná je nejen svojí velikostí, ale i tím, že u velryb je totiž zvykem, že v oceánu zpívají písničku, pomocí které si hledají kamaráda. A v oceánu těch velryb už věru mnoho není. Helga už rodinu neměla, ale vzpomínala si na radu své mámy, která zněla: „Nikdy se nevzdávej a dál zpívej!“ Helga se proto nevzdávala a plavala oceánem zpívajíc v naději, že jednou na někoho určitě narazí.
Proplula už skoro celý chladný oceán, plavala dokonce i přes krkolomné útesy až k neprobádaným vodám, ale její píseň nikdo neslyšel. Po cestě potkala různé páry či rodinky velryb, které si vesele plavaly kolem, ale ty už svými písněmi svou rodinu našly. Roky ubíhaly, ale Helga stále byla sama.
Helga si zpívala a zpívala, jenže nikdo ji nevyslechl a ani jí na její píseň neodpověděl. Když tu najednou po dlouhých letech samoty se před ní cosi zjevilo. Něco tak velkého ještě neviděla. Že by to byla velryba? Že by někoho konečně našla? Doufala Helga a opatrně se k té velké věci přiblížila. No vtom ji něco chytlo! A šlo to z té zvláštní velké věci! Helgu chytila velká rybářská síť, která visela z velké lodi. Nebyla to tedy žádná velryba. „Pomoc!“ zakřičela smutně Helga, zamotaná v síti, ale v širém okolí nikoho neviděla. Nevěděla, co se to děje, křičela o pomoc, zpívala a snažila se ze sítě dostat ven. Ale nešlo to. Když Helga dozpívala poslední sloku, už už se chtěla vzdát, pomalu padala a padala do sítě, když vtom uslyšela jakousi píseň. Nebyla to však ledajaká píseň – byla to její píseň!
Helga se otočila, jak jen to šlo, a řekla si, že se nevzdá! Tak jak ji máma učila! Nemůže se nikdy vzdávat! Helga máchala ocasem tak silně, že se ze sítě vysvobodila a rychle odplula pryč od hrozivé sítě a lodi. Nabrala energii a plavala za písní tak rychle, jak jen mohla. Najednou hleděla na velrybu, která vesele zpívala její píseň!
„To je ale krásná píseň. Tak se mi líbila, až jsem ji musel zazpívat!“ řekla jí o něco větší velryba, která se na ni usmívala. Helga nevěřila tomu, co vidí, a začala zpívat také. Helga konečně našla přítele! A její sen se konečně splnil. Nejenže putovala oceány a objevovala krásy moří, ale vytvořila si i rodinu, kterou tak moc potřebovala! Nikdo by přece na světě neměl být sám. Doufala, že už na hrozivou loď se sítí nenarazí ani ona, ani žádná velryba. Nevěřila, že na přítele natrefí právě tehdy, když se už chce vzdát. Proto věděla, že se nikdy nesmí vzdávat, a učila i své malé velrybí dětičky, že se nikdy nesmí vzdávat a že mají hlavně zpívat!
