Daleko ve vysokých skalách jsou místa, kde se staví orlí hnízda. Jsou hodně vysoko a ze země nejsou vidět. Jen když se pod tu skálu postavíš, možná teprve uvidíš, jak odněkud sem tam vyletí orlí máma nebo táta. Nejčastěji vylétávají za potravou. Svá malinká orlí miminka nechávají v hnízdě a létají pryč, aby jim donesli něco dobrého na zub. A aby jejich mláďátka pěkně rostla a sílila. Když ptáčátka trošku povyrostou, je čas, aby sama vyletěla z hnízda, aby vyzkoušela sílu svých křídel a naučila se, jak na to.
V jednom takovém hnízdě, na nejvyšším vrcholku, který je na skále jeden jediný, bydlela orlí rodinka. Máma, táta a dvě mláďátka. Jmenovali se Berinka a Ríša. Ríša, i když byl stejně starý jako jeho sestřička Berinka, byl větší a silnější odvážnější. Inu, byl to chlap a měl sestřičku Berinku moc rád. Proto jí se vším pomáhal, zvláště v odvážnějších krocích. Choval se jako správný velký bráška.
Když přišel čas, aby zkusili létat sami, Berinka dostala obrovský strach. Stáli na kraji hnízda. Koukali se oba dolů. Pod nimi byla neskutečná výška. Rodiče stáli opodál za nimi. Trpělivě čekali, až se jeden z nich odhodlá a vzlétne. Byli připraveni jim pomoci. Ríša se moc těšil, už chtěl udělat krůček dopředu, ale když se podíval na Berinku, nemohl. Jen tak stála, strach v očích a křídla i nohy ztuhlé. Nemohla se ani hnout. Nešlo to.
Ríša udělal krůček blíže k ní. „Berinko, copak je?“ opatrně se zeptal. „Ríšo, já nemůžu. Strašně moc se bojím. Je to vysoko. Asi nikdy nebudu ten správný orel,“ smutně sklopila oči a udělala krok zpět do hnízda. Ríša věděl, že nastal čas. Dneska musí vyletět. Nechtěl ale bez své sestřičky. Tu ho něco napadlo.
Musí jí dopřát pocit bezpečí, aby se nebála. Řekl jí: „Berinko, poletím pod tebou. Jsem větší. Když ti to nepůjde, nebo se prostě jen budeš bát, ponesu tě. Budu pořád pod tebou, budu tě jistit. Neboj se!“ Berinka sebrala všechnu odvahu, co kdy měla. Postavila se úplně na kraj hnízda. Nohy se jí roztřepaly, křídla jí ztuhla… Když se podívala na tu výšku, co pod ní byla, nemohla dýchat. Pak cítila, jak ji bráška křídlem jemně pohladil a vřele se na ni usmál. I když nic neřekl, věděla, že jí pomůže.
Tři, dva, jedna a teď. Oba se odrazili a nechali se unášet větrem. Máchali křídly, jak to jen šlo. Celou dobu Ríša letěl pod Berinkou, aby ji mohl nést, kdyby náhodou už nemohla. A občas jí trošku pomohl, když ztratila rovnováhu. Zanedlouho oba létali jako praví velcí orli. Berinka byla vděčná, že na první krok měla u sebe někoho, kdo stál za ní. Vlastně letěl pod ní.
Když se někdy půjdeš podívat do vysokých skal a uvidíš nad sebou létat orly, možná dva z nich budou Berinka a Ríša. Poznáš je podle toho, že letí pořád u sebe. Jsou připraveni si pomoci, od prvního letu do nynějška.
