O zlatých jablíčkách

Byl jednou jeden král a měl ve své královské zahradě vzácnou jabloň, která mu dávala zlatá jablíčka. Jablíčka se ovšem začala ztrácet a zloděje nemohli dostat. Král nechal vyhlásit po celém království, že kdo zloděje chytí, ten dostane hromadu peněz.

V nedalekém domku za lesem bydleli se svým otcem tři synové. Jak to uslyšeli, povídá nejstarší: „Já toho zloděje chytnu a odměna bude moje!“ Sbalil si raneček a šel ke králi.

Po cestě potkal starou babičku, kterou sotva pozdravil. Babička mu povídá: „Kampak kráčíš synku?“ „Nikam,“ odsekl jí: „Proč se ptáte?“ „Chtěla jsem ti jen dobrou radu dát,“ povídá babička. „Však já ji nepotřebuji, poradím si sám,“ řekl hoch a pokračoval dál ve své cestě.

Tam ho s radostí přivítali, řádně ho pohostili a večer šel hlídat na zahradu. Chodí, chodí, živé duše nevidí. K ránu už ho nohy tak bolely, že si sedl pod jabloň, ale jak sedl, usnul a spal až do rána. Ráno přišel sám král a jak spočítal jablíčka, jedno scházelo. Vyhnal tedy milého synka z hradu.

S nepořízenou se vrátil domů a mladší bratr povídá: „Já budu chytřejší.“ Vydal se na cestu. U lesa potkal tu samou babičku jako jeho starší bratr. Ani on si nechtěl vyslechnout její rady a pospíchal do království.

Šel ke králi, dobře se najedl i napil a večer na zahradě hlídal. Hlídá, hlídá, ale ani lístek se na stromě nehnul. K ránu už byl tak unavený, že si sedl pod strom, hned usnul a spal až do bílého dne. Ráno přišel král, přepočítal jablíčka a zase jedno scházelo. Král se rozzlobil a hlídače vyhnal.

Zklamaný, že neuhlídal králova jablka, přišel domů. Třetí, nejmladší syn řekl: „Počkejte, však já toho zloděje dostanu!“ Na stejném místě potkal babičku, slušně ji pozdravil a dal se s ní do řeči. Pověděl jí kam má namířeno, nechal si od babičky poradit a vydal se do města ke králi. Nejedl, nepil, ale poručil si, aby mu přivezli žebřiňák trní a bodláčí. A když mu to přivezli, obložil celou jabloňku trním až do vršku. Večer si sedl na jednu větev a do ruky si vzal hrnek studené vody.

Sedí, sedí, nikde nic. Už se mu oči zavíraly, honem si je umyl studenou vodou. K ránu najednou slyší: Frr! Frr! Podívá se a vidí, jak kolem jabloňky poletuje ptáček ohniváček, ale pro samé trní kolem jabloňky nemohl k žádnému jablíčku. Synek na jedné straně trní trochu odhrnul a dělal, že spí. Ptáček chtěl děrou k jablíčku, ale synek ho chytl a už ho držel.

„Už tě mám, ty zlodějíčku!“ povídá mu. „Vidíš, jsi tak maličký, mohl bych tě rozmáčknout. Raději tě pustím, ale povídám. Běda tobě, jestli tě tu ještě někdy uvidím!“ Otevřel ruku a ptáček ohniváček odletěl, jen dvě zlatá pírka mu zůstala v dlani. Ráno je synek králi ukázal jako důkaz, že vychytralého zlodějíčka chytil. Od té doby se už zlatá jablíčka neztrácela.

Král měl ohromnou radost, dal mu hromadu peněz a synek se vesele vrátil domů za bratříčky.