Byl krásný slunečný den a želva Alžběta zrovna snesla želví vajíčka. Bydlela na krásné písečné pláži, a protože bylo zrovna opravdu veliké horko, rozhodla se vajíčka schovat do stínu. Našla si útulné místečko ve stínu pod palmou a tam se o vajíčka hezky starala – zpívala jim a hladila je, aby se co nejdřív vylíhla a aby z nich byla ta nejroztomilejší a nejmilejší malá želvátka. Pak ale želva Alžběta dostala hlad, a protože zrovna široko daleko nebyl nikdo, kdo by se jí o vajíčka postaral, přikryla je několika palmovými listy. Tak budou v bezpečí, pomyslela si a odešla si do moře ulovit nějakou tu rybičku ke svačině.
Když se hezky zasytila, vrátila se želva Alžběta zpět na pláž pod svou palmu, aby dál pečovala o svá vejce. Jenže ejhle, vejce nikde! Byl to hladový krokodýl Bedřich, kdo ji je vzal. Tajně jí sledoval z křoví a jakmile nechala vajíčka bez dozoru, šup a vejce všechny spořádal na posezení. Krokodýl Bedřich želví vejce doslova miloval, byla sladká a dobroučká, a pokaždé si je připravil nějak jinak. Jednou si udělal volská oka, jindy hemenex, jindy zase míchaná vejce. Byla to skutečná pochoutka a krásně si zasytil bříško! Ale želva Alžběta byla velice smutná.
Další den želva Alžběta řekla o své příhodě svým želvím kamarádkám, Týně, Julče a Máje.
„Ten krokodýl Bedřich, to je hrozný vykuk! Ani jsem si ho nevšimla, jen jsem na chvíli odběhla do moře ulovit si pár rybiček ke svačině a sebral mi všechna vajíčka. Určitě je zblajznul na posezení! A to jsem je pečlivě schovala pod palmové listy!“ postěžovala si želva Alžběta.
„Mě už taky jednou sebral všechna vajíčka,“ přidala se Julča. „Ať je schovám kamkoli, vždycky mi je nějak vyfoukne.“
„Musíme na něj něco vymyslet, takhle to dál nejde,“ rozhodla nakonec želva Mája. A tak se také stalo.
Želví kamarádky daly hlavy dohromady, a nakonec vymyslely jasný plán.
„Vajíčka zahrabeme do písku,“ napadlo Týnu. „Tak je neuvidí, ani neucítí, a i kdyby věděl kde jsou, sluníčkem rozpálený písek bude tak horký, že mu spálí tlapky.“
„To je ale nápad!“ radovaly se ostatní kamarádky. Jak řekly, tak také udělaly. A nápad se opravdu osvědčil. Krokodýl Bedřich měl po svačince. Na želví fintu nevyzrál a se sklopeným pohledem smutně odešel, hledat si jinou svačinu a želví kamarádky založily společně želví školku, protože se jim z vajíček vyklubalo opravdu spoustu malých mláďátek. Od té doby si všechny mořské želvy na světě schovávají vajíčka hluboko do písku, aby je ochránily před vším nebezpečím.
Od takove primitivni pohadky bych necekala, ze bude pro deti nevhodna. To vazne napadne jen nejakyho choryho cloveka, davat do pohadky sezrani vajicek s malymi zelvatky a vypravet to detem.