O závoře, která se nechtěla zvednout

Bylo jednou jedno město a před tím městem stál železniční přejezd. Ten hlídala červeno-bílá závora. Když jel po kolejích vlak, sklopila se a zahradila tak autíčkům cestu. Když vlak odjel, zase vystoupala vzhůru, aby autíčka mohla bezpečně projet. Závora takto hlídala ve dne v noci, v létě i v zimě, dlouhé roky, že už její barva opadávala, jak byla opršelá. A pak se jednoho dne přihodila podivná věc.

To ráno jelo cestou do města černé autíčko. Závora byla dole, tak poslušně zastavilo a čekalo, až projede vlak. Červená světla na přejezdu výstražně blikala. Vlak se přehnal po kolejích. Po chvíli světla přejezdu zhasla a začala blikat bíle. Už bylo bezpečné koleje přejet. Autíčko se už chystalo rozjet, ale závora nic. Pan řidič černého autíčka čekal a čekal. Za chvíli vylezl z auta. Obcházel závoru, prohlížel si ji, ale rozbitá nevypadala.

„Závoro, otevři, vlak už je dávno pryč,“ prohodil po chvíli.

Ale závora nic.

„Nechci,“ povídá nakonec.

A pak už zase nic. Marně pan řidič naléhal, že spěchá do práce. Závora se ani nehnula.

Jela tudy motorka. Uviděla závory a stojící auto, tak zastavila. Pan motorkář kouká, co to tam ten pan řidič u závory dělá. Vlak nikde neviděl, tak slezl z motorky, sundal si helmu a ptal se: „Proč tu stojíte? Vlak přece nejede.“

„To ta závora. Nechce se zvednout,“ vysvětlil mu pan řidič.

„Ty líná závoro,“ obořil se na ni motorkář, „koukej otevřít!“

„Nechci!“ ozvala se závora.

Motorkář se tak dopálil, že vztekle nakopnul sloupek, který závoru držel.

„Auauauau,“ začal skuhrat a chytil se za nohu. Akorát se kopnul do palce, ale závora si stále ležela dole.

Za chvíli stálo před přejezdem nejen černé autíčko a motorka, ale už tu stál i náklaďák, bagr, modré auto, poštovní auto, dokonce i jedna paní na kole. A další auta přijížděla, až tam stála dlouhá řada nejrůznějších vozidel. Jejich řidiči všichni stáli u závory, nadávali, vyhrožovali, dokonce zkoušeli závoru zvednout, ale ta se ani nehnula. A kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby jako poslední nedorazil autobus.

„Co se tu děje? Proč tu stojí taková řada aut?“ ptal se pan řidič autobusu a šel se podívat k závoře.

Pan motorkář, který stále nadával na ukopnutý palec, povídá: „To ta závora. Nechce se zvednout. Už jsme ji zkoušeli zvedat, prosit, nadávat jí, vyhrožovat, ale asi je líná.“

„To je divné,“ povídá autobusák. „Za celé roky, co tu jezdím, se závora nikdy zvednout nezapomněla.“

„To je pravda,“ přidal se pan bagrista. „Dlouhá léta už tu slouží. Ani bych si jí nevšímal, kdyby se dnes nepřipomněla.“

A tu dostal pan autobusák nápad.

„A zkoušel někdo z vás té závoře poděkovat?“ obrátil se k zástupu řidičů.

Všichni jen kroutili hlavami.

„Za co bych jí měl děkovat? Přijdu pozdě do práce,“ stěžoval si řidič černého auta.

„A mě bolí palec u nohy,“ zahučel motorkář.

„No přece za to,“ přerušil je pan autobusák, „že nám tu tolik let prokazuje službu. Stará se o to, aby nás nenaboural vlak.“

Pan řidič autobusu došel k závoře.

„Děkujeme ti, závoro, jsme rádi, že tě tu máme.“

To řekl a závoru pohladil.

Závora se najednou zvedla. Řidiči naskákali do svých vozidel a postupně přejížděli přes přejezd. Každý z okénka závoře ještě jednou pro jistotu poděkoval.

A tak se závora zase zvedala a padala správně. Každý rok vždy v tento den dostala nový nátěr jako poděkování za její užitečnou práci. Závora byla ráda, že řidiči konečně ocenili její služby, i když je kvůli vlaku musela občas zdržovat. Vláčkům se nově natřená závora také moc líbila. Pokaždé, když tudy projížděly, vesele na ni zahoukaly.