Byl jednou jeden rybník. Nebyl to však jen tak obyčejný rybník. Byl to rybník zázračný, protože v něm bydleli vodníci. Celá rodina. Taťka, máma a čtyři malá vodníčata. Nikdo o nich ale nevěděl, protože přes den spali a vycházeli až v noci, když byl na obloze měsíc a hvězdy. Tedy až na nejmladšího vodníčka.
Vodníček to dělal naopak. A to proto, že přes den, kdy celá rodinka spala, on vylezl z jezera a setkával se svým kamarádem, chlapcem Honzíkem, který bydlel v nedalekém mlýně. Tajně, tak aby o tom nikdo nevěděl. Jeho rodina by se mohla rozzlobit a Honzíkova rodina vystrašit. Kdo to kdy viděl, kamarádit se s vodníkem! Honzíkovi to ale nevadilo. Měl vodníčka rád a vodníček zase jeho. Společně si hrávali v hustém lese, protože tam byla tma a nechodili tam ostatní lidé.
Jednou je však při hře vyrušili dřevorubci, kteří v lese káceli stromy. Když uviděli něco malého, zeleného a podivného – našeho vodníčka –, vykřikli a hnali z lesa pryč. Honzík však vodníčka varoval, že se určitě vrátí, protože budou zvědaví, co to tam v lese běhá za strašidlo. Vodníček se polekal. Ještě to tak, aby ho vzali od tatínka, od mámy a od svých sourozenců. Rozběhl se ostošest směrem k jezeru tak vylekaný, že se zapomněl rozloučit i se svým kamarádem. Vodníček vyběhl z lesa a hop do jezera. Vydechl si až tehdy, když plaval směrem k západnímu břehu, kde bydlel. Snažil se být co nejvíc potichu, aby svou rodinu neprobudil, ale zbytečně.
Táta i máma seděli za stolem a čekali na něj. Byli velmi rozzlobení, protože se o vodníčka moc báli. Poslali ho do postele a zakázali mu, aby přes den vycházel z jezera. Smutný vodníček si až v posteli uvědomil, že se s Honzíkem ani nerozloučil a že ten ho bude druhý den marně čekat. Musel mu dát nějak najevo, že je v pořádku a že ho má pořád moc rád.
V noci tedy, když vodníci povylézali z jezera, vodníček doběhl ke mlýnu a nechal Honzíkovi před dveřmi šupinku z kapra. Když se Honzík ráno vzbudil a našel ji tam, věděl, že je vodníček v bezpečí a že ho má pořád rád.
