O Toníkovi, Hajánkovi a kočičkách z peřiny

Jmenuju se Maruška, Mája a někdy jsem taky princezna Marie. Už dávno nejsem mimino, ale nejsem ani velká holka. Maminka říká, že jsem vrně – to je velké mrně. Teprve poznávám svět a u toho zažívám různé příhody. Víte co? Budu vám je vyprávět. Začnu příběhem o mých dvou nerozlučných kamarádech plyšácích, králíčku Toníkovi a muchláčku Hajánkovi.

To se tak jednou večer spolu povalovali na mé peřině. Povlečení na ní bylo plné všelijakých kočiček, sem tam se mezi nimi schovávala i myška. Toník s Hajánkem dumali nad tím, kdy asi půjdeme spát. Ten večer jsem totiž byla pěkně rozdováděná a víc než spinkání mě zajímalo dělání blbinek s maminkou a tatínkem. Toník zrovna povídal Hajánkovi, jak je už unavený, když v tom se odněkud ozvalo: „Mňau, vy si tak máte na co stěžovat.“

Toník s Hajánkem se rozhlédli, kdo to naříká, a zjistili, že to byla Micka, jedna z těch koček z peřiny.

„Přesně tak,“ mňoukla druhá, Minda, která seděla vedle Micky, „vy si půjdete pěkně chrnět, ale my se za celou noc pořádně nevyspíme, mňau. Vždycky, když už se uvelebíme a začneme usínat, přijde zemětřesení a máme po spaní.“

„Tak, tak, mňau,“ přikývla další, Mína s červenou mašlí na ocásku, „Maruška se pořád převaluje, každou chvíli nás kopne, hned leží na mě, hned támhle na Micce. Ráno jsme úplně rozlámané.“

„Kdybychom aspoň mohli spát přes den a v noci si hrát, mňau,“ přidal se kocour Mourek s pruhovanou kravatou, „ale to bychom zase budili my Marušku a ráno bychom to pěkně schytali od maminky s tatínkem. To si radši zadovádíme přes den, když jsou všichni vzhůru a naší peřiny si nikdo nevšímá. Jenomže pak jsme unavení a potřebujeme si zdřímnout.“

„My taky, my taky,“ pískly myšky a už lamentovala celá peřina.

Do toho z rohu peřiny vymňoukl kocour Murinek: „Kluci, nemohli byste nám s tím nějak pomoct?“

Toník s Hajánkem se na sebe podívali. „To je pravda,“ povídá Hajánek, „my jsme přece spinkací plyšáci. My se máme starat o to, aby Maruška hezky a klidně spala.“

Toník přikývl a oba se začervenali, jak se zastyděli, že jim to nedošlo hned. Pak se zamysleli. Kočky i kocouři netrpělivě vyčkávali, co ti dva kluci plyšoví vymyslí. Myšky už se začínaly nervózně vrtět, když zničehonic Toník vykřikl: „Mám to!“

Celá peřina vyletěla, jak sebou leknutím všichni trhli. Toník začal mudrovat nahlas: „Co nejvíc potřebuje Maruška, aby klidně spinkala? Co ji uklidňuje?“

„No jasně,“ poskočil Hajánek, „tulení! Maruška se přece ráda tulí. Proto se v noci převaluje a vrtí. Hledá někoho, ke komu se může přitulit.“

„Micko, Mindo, Míno, Mourku, Murinku, myšky, nic se nebojte, dnes už se určitě vyspíte,“ uklidňoval všechny Toník. Pak na sebe s Hajánkem mrkli. Oba přesně věděli, co mají dělat.

Mezitím jsem se lechtáním, štipkáním a divočením s rodiči unavila tak, že se mi začaly zavírat oči. Maminka mě uložila do postele, přikryla mě mojí oblíbenou kočičkovou peřinou a dala mi pusinku na dobrou noc. Pak už si pamatuju jen tiché mňoukání koček, které si celé netrpělivé mezi sebou šuškaly, jestli se dnes v noci skutečně vyspí.

Jste zvědaví, jak to dopadlo? Spinkalo se mi opravdu krásně. Když jsem se ráno vzbudila, leželi Toník i Hajánek těsně u mě. Celou noc se ke mně tulili, každý z jedné strany. Kočky a kocouři se spokojeně protahovali, myšky už si plánovaly, jak budou celý den kočky škádlit. Od té doby spinkají mí dva plyšoví kamarádi vždy blízko u mě a ráno jsme všichni vyspaní do růžova.