Byl jednou jeden kluk. Říkali mu Kami. Kami měl deset let. Nežil ale na Slovensku, nýbrž v Africe. Víte, kde je Afrika? Tam daleko, až na rovníku. Bývá tam pořád teplo, svítí tam pořád slunce. Lidé tam neznali sníh. Až jednou… Jednoho dne se probudili do podivného rána.
První se vlastně vzbudil Kami. Bylo mu nějak velmi chladno. Takový pocit znal málokdy, proto okamžitě vyběhl ze stanu. Když spatřil, co pokrývalo poušť, nevěřil vlastním očím. Raději si je promnul. A dokonce se i štípl.
S křikem se rozběhl znovu do stanu: „Mami, mami! Pojď se podívat.“ Kamiho řev vzbudil nejen jeho mámu, ale i všech osm sourozenců, prarodičů a tetu, která bydlela s nimi. Všichni se vyběhli podívat ven. A opravdu! Kamimu se to nezdálo. Poušť byla přikryta něčím bílým. Děti byly zvědavé, co to je. „To je sníh,“ řekl dědeček. „Padá hlavně v Evropě. Tady jsme ho už neměli…, snad i sto let…“
Sto let? Děti se zasmály. Že by měl dědeček sto let? Neřešily to, ale celé šťastné se rozběhly po poušti, kterou nyní pokrýval sníh. Chytaly ho do rukou, házely si ho, dokonce ho lízaly. Čekaly, že bude dobře chutnat, ale necítily nic. Po pár minutách jim však začala být zima. Měly na sobě jen tenká trička a kraťasy a sníh byl tááák studenýýý.
Postupně zalezly do stanu, jen Kami zůstal venku a pořád se ze sněhu radoval. Marně ho máma volala, Kami nechtěl jít dovnitř. Celý den byl venku a užíval si sníh. Když přišel večer, nechtěl jít dokonce ani do stanu. Bál se, že zavře oči a usne a sníh zase zmizí a on ho už nikdy neuvidí. Snažil se jak mohl, aby neusnul. Vytáhl si ven všechny deky, které našel a ustlal si pod hvězdnou oblohu. Bylo mu chladno, ale na to nedbal. Nadarmo nad ním máma a ostatní kroutili hlavou, on si nedal říct.
Po několika hodinách však usnul. Ráno, když se vzbudil, sníh už nikde nebyl. Přesně jak tušil. Slunce už zase pálilo a ze sněhu zůstala jen voda. Zklamaný se rozplakal a plakal celý den. Potom ho to přešlo. Předsevzal si, že až bude velký, odejde do Evropy, kde je hodně sněhu. Možná přijde i k nám.
Pohádka se mi líbila 🤭