Na druhém konci naší planety Země se nachází jeden z mnoha deštných pralesů, v němž před několika lety žil papoušek, jehož tělo pokrývala lesklá červená peříčka. Jmenoval se Riko. Svůj domov měl v koruně jednoho vysokého stromu, kde se mu velice líbilo. Měl tam výhled na velkou část pralesa, a díky tomu mohl jednoho dne pomoci zachránit život několika zvířátkům, která žila dole v pralese. Co se stalo? To vám právě teď povím.
Bylo ráno jako každé jiné. Riko si protáhl jednu nožku a poté i druhou, stejně tak to udělal i s křídly. Překvapilo ho, že dnes nesvítí sluníčko, nýbrž se schovává za jedním tmavým mrakem. Z ničehož nic spatřil obrovský blesk a poté i zaslechl ránu. Hnedle vedle jeho obydlí začal plápolat oheň. Byl to malý ohýnek, avšak během chvíle se z něj stal obrovský požár, a to díky větru, jenž začal pofukovat. Myšky, žabky, opičky a další zvířátka, co zde žila, se vydala na útěk. Avšak oheň se šířil neuvěřitelnou rychlostí.
Riko měl nápad. Spěšně se vydal k nedaleké řece a smočil se v ní. Potom rychle letěl zpátky k požáru a malými kapičkami se snažil jej uhasit. Avšak marně. Proto letěl opět k řece a tentokrát nabral vodu i do zobáčku, avšak zjistil, že to je stále málo. Měl ale všechny své zvířecí kamarády moc rád, a proto to nevzdával. Létal tam a zpět, co mu jen síly stačily.
Najednou se na obloze objevilo několik mraků, ze kterých začalo vydatně pršet. Tyto kapky Rikovi nemálo pomohly s bojem proti ohni. Oheň se ještě chvíli vodě bránil, avšak snaha byla marná. Riko padl na zem únavou. Všechna zvířátka se okolo něj shromáždila a mnohokrát mu děkovala.
Další den na obloze krásně svítilo sluníčko. Když se Riko probudil a protahoval si své nožky a křidélka, nevěřil svým očím. Některé z jeho perutí hrály žlutou barvou, jiné zas modrou či zelenou. Ptáte se, jak je to možné? Příroda jej odměnila za jeho statečnost. I když viděl, že uhasit požár sám nedokáže, stále bojoval, aby pomohl svým spolubydlícím z pralesa.
