Byla jednou jedna dáma a ta měla moc ráda klobouky. Měla jich plnou skříň a každý den ráno si z nich vybírala ten, který jí nejvíc slušel k oblečení. A že to nebylo lehké! Ve skříni totiž byly klobouky velké i malé, úzké i široké, klobouky různých barev a tvarů. A dáma si každou chvíli přinesla další.
I když jich měla pořád víc a víc, každý si mohl všimnout, že jeden z nich nosila mnohem častěji než ostatní. Byl to starý, černý, široký klobouk, velmi elegantní, a slušel ke všemu. A tak si ho dáma oblékala skoro každý den.
Jenže jak ho nosila tak často, klobouk se po čase opotřeboval a prodřel. Přestal vypadat hezky a tak se dáma jednoho dne rozhodla, že ho vyhodí. Ráno si oblékla jeden z těch nejnovějších, růžových klobouků, do ruky vzala ten starý a když procházela kolem popelnic, prostě ho pohodila vedle.
Klobouk myslel, že je to už jeho konec. Kolem chodili lidé a nikdo si ho nevšiml, spíš naopak, občas do něho někdo kopl.
Také slečna, která tamtudy procházela, si ho nevšimla a šla tak rychle, že ho nechtíc odkopla pěkně daleko.
„Jejda! Promiň!“ zavolala a rozběhla se k němu. Vzala ho do ruky a prohlédla ze všech stran. „Ty jsi mi ale pěkný klobouk,“ řekla si, „sice trochu prodřený, ale to se lehce spraví. Vezmu tě s sebou.“
A to taky udělala. Prošla ještě několika ulicemi a potom vešla do malého krámku na rohu ulice. Hned sedla za stůl a začala na klobouk našívat jemnou, bledě zelenou látku. Když byl klobouk obšitý, přidala ještě několik barevných stuh a květin vytvarovaných z látky a na klobouku tak vytvořila krásnou barevnou zahradu. Když skončila, spokojeně postavila klobouk za výlohu svého malého obchůdku.
Zrovna tehdy kolem procházela dáma a když klobouk spatřila, hned si jej koupila a odnesla domů. A tak se klobouk vrátil zpátky tam, odkud přišel.
Pohádka byla moc hezká a moc za ní děkuji.
Děkuji za pohádku, byla fakt super.