V daleké zemi, kde je celý rok sníh, v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to již dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam strhne lavina. To znamená, že masa sněhu se uvolní a najednou se celá sesune shora dolů. I když na té hoře nikdy nežili lidé, přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.
Byl obrovský a celý bílý. Měl chlupatou srst, velké ruce a neuvěřitelnou sílu. Žil tam sám v jedné schované jeskyni. Nikdo ji nikdy neviděl. A ani samotného sněžného muže. Sněžný muž moc rád chodil na procházky. Vždycky vyšplhal na nejvyšší horu, rozhlížel se po krajině kolem sebe a pak si sedl na svůj velký zadek a jezdil po hoře dolů. Byla to pro něj ohromná zábava. Ta hora byla jeho domov. Měl to tam moc rád.
Jednou, když se ráno ve své jeskyni probouzel, zachytil zvláštní zvuk, jako by tam venku někdo chodil a u toho si vzdychal: „Uf, ach, to je těžké.“ Sněžný muž to poslouchal pořád dokola. Nemohl uvěřit svým uším. Vždyť na jeho horu nikdo nikdy nepřišel.
Pořádně si protřel oči a šel se podívat, kdo to mluví. Obešel celou horu, nemohl nikoho najít. Stále slyšel, že tam někdo musí být. Pak najednou, až skoro úplně nahoře, spatřil člověka. Byl to horolezec. Snažil se vylézt až úplně na ten nejvyšší vrcholek hory. Jenže to nebylo jednoduché. Horolezci chyběl kousek. Šlo vidět, že už nemá sílu. Na sněhu mu to klouzalo. Bylo to těžší a těžší. Sněžný muž ho z dálky pozoroval. Znenadání se pod horolezcem zlomil kus ledu, on uklouzl, spadl do sněhu a spustila se lavina. Sníh ho tahal pod sebe a směrem dolů. Sněžný muž neváhal a velkými kroky běžel za ním. Přeskakoval led, odhrabával sníh a co nejrychleji se snažil horolezce najít.
Když ho konečně vyhrabal ze sněhu, horolezec byl promrzlý, slabý a měl zavřené oči. Sněžný muž ho vzal do náruče a utíkal s ním do své jeskyně. Tam rychle rozdělal oheň a položil horolezce blízko k němu. Čekal, až se probudí. Pořád ho kontroloval. Měl o něj strach.
Po nějaké době se horolezec probral. Koukal na sněžného muže. Díval se kolem a viděl, že je v jeskyni a že ho zahřívá oheň. Opatrně si sednul. „To ty jsi mě zachránil?“ zeptal se sněžného muže. Ten jen přikývnul a přiložil do ohně. Horolezec pokračoval: „Děkuji ti. Bez tebe bych to nedokázal.“ Sněžný muž se jen usmál. Celou noc ještě horolezec prospal v jeskyni u ohně. Sněžný muž přikládal polena a dával na horolezce pozor. Ráno se cítil už lépe. Byl čas vrátit se domů. Rozloučil se se sněžným mužem a ještě jednou mu poděkoval.
Po cestě domů pořád přemýšlel nad tím, co zažil. Slyšel, že sněžný muž existuje, ale nevěřil v něj. Teď ho viděl na vlastní oči. A byl mu vděčný za záchranu. Rozhodl se, že mu to nějak oplatí. Nikomu o něm neřekl, protože nechtěl, aby za ním chodili lidé a aby mu někdo ublížil, nebo ho chtěl chytnout. Jednou za čas za ním chodil sám. Vždycky mu donesl něco dobrého, co měl sněžný muž rád, a staral se o to, aby jeho hora byla v bezpečí.
