Už dva dny sněžilo a bráškové Vojta a Matěj byli ve škole jako na trní. Nemohli se dočkat, až odpoledne vyběhnou na zahradu a postaví pořádného sněhuláka. Zvonek na konci poslední hodiny ještě dozníval a oni už na sebe ve spěchu soukali čepice a rukavice a utíkali domů.
V běhu shodili ze zad aktovky, překvapené mamince zpod rukou vzali svačiny a mířili rovnou do nejvzdálenějšího rohu zahrady, kde bylo nejvíc sněhu a z malého kopečka tam šlo parádně válet koule. Jak už to tak se sněhuláky bývá, také ten jejich měl tělo složené ze tří takových sněhových koulí, místo nosu měl mrkev a v ruce koště. Vypadal skoro jako opravdový. Kluci si spokojeně svého nového kamaráda prohlédli, zamávali mu a oklepali ze sebe sníh. Byl nejvyšší čas, na stole už totiž na celé kolo voněla výborná hříbková polévka.
Navečeření kluci si zachumlaní v postýlkách ještě chvíli povídali, představovali si, jaké by to bylo, kdyby jejich sněhulák oživl, ale brzy samou únavou usnuli. Oběma se tu noc zdál stejný sen. Na nebi v něm svítilo spoustu hvězdiček a měsíc osvětloval přesně ten roh zahrady, na kterém odpoledne postavili sněhuláka. I ten v tom snu byl. Najednou to zapraskalo, jedna z hvězd zablýskla a sněhulák jako by oživl. Pohyboval se sice trochu nemotorně, také měl místo nohou jen velikou kouli. Ale kolébal se po zahradě ze strany na stranu, od skleníku k terase, pusu z uhlíků měl úsměvem roztaženou od ucha k uchu a koštětem mával směrem k oknu, za kterým oba bráškové klidně pochrupovali.
Ráno u snídaně si kluci nadšeně vyprávěli, jaký sen se jim zdál, a nestačili se divit, když zjistili, že se jim oběma zdálo úplně to stejné. A jaké teprve bylo jejich překvapení, když vyběhli na zahradu a sněhuláka našli na úplně jiném místě, než kde ho postavili – s úsměvem na tváři a rukou s koštětem nataženou směrem k jejich pokojíku. Mamince nic neprozradili, dospělí často podobným věcem nevěří. Ale kluci už teď vědí, že když si člověk něco přeje a sní o tom, často se mu jeho sen může totiž splnit. Schválně to zkuste i vy!
