Na velikém zámku uprostřed lesů žila princezna. Určitě měla nějaké krásné princeznovské jméno. Všichni na ni ale pokřikovali Rozáro. Měla dvě sestry. Ty chodily na plesy, na procházky do parku, plavily se na loďce po jezeře, zkrátka dělaly všechny ty zábavné věci, které mladé princezny dělávají. Rozára také chtěla chodit na plesy a plavit se za slunečných dní v zámeckém parku po jezeře. Nikdo ji ale nikdy nikam nepozval.
Princezna tomu vůbec nerozuměla. Věděla, že je chytrá. Služebná, která ji vyučovala každé ráno dopoledne v komnatě plné globusů a knih, se často nestačila divit, co všechno princezna ví, a jak rychle si zapamatovala, kde je Zimbabwe a čím se živí lenochodi. Věděla také, že je šikovná. Uháčkovala už tři přehozy na křesla v zámecké hale, uměla upéct koláče, a dokonce malovala obrazy. Nebyla ani líná. Často si sama vyžehlila šaty či připravila koupel, než aby zvonila na služebnou. Přesto se s ní nikdo nechtěl bavit.
Nešťastná princezna se jednoho dne vydala do podzámčí. Doslechla se totiž, že tam v malé chaloupce mezi dvěma lipami žije stařenka, která všechno zná, a pro každého má radu. Došla tedy k chaloupce a opatrně zaťukala na dveře. „Dále,“ ozvalo se z chaloupky chraplavě. Princezna opatrně pootevřela dveře a do mezírky strčila nejprve nos, a potom celou hlavu. „No tohle,“ spráskla stařenka ruce, jen co princeznu uviděla, „ty vypadáš! Kdy jsi se naposledy česala? A co ty šmouhy na obličeji, copak nemáte na zámku mýdlo?“ V tu chvíli to princezně všechno došlo. Vždyť ona přes samé učení, pomáhání a pečení úplně zapomněla na to nejdůležitější. Každé ráno se pořádně umýt a učesat.
Běžela hned zpět na zámek. Ve své komnatě si umyla obličej, před zrcadlem si učesala vlasy, a dokonce si do nich zastrčila zlatou sponu!
Od té doby to dělala každý den. Brzy ji začaly její sestry brát s sebou na plesy i nedělní vycházky. Zanedlouho se dokonce našel princ, který se do krásné princezny zamiloval.
