O princezně Elisabeth

Za sedmero řekami a sedmero horami stálo malé království. Bylo obklopeno několika hustými lesy. Žil v něm moudrý král se svou královnou. Bydlela tam s nimi i jejich dcerka. Roztomilá princezna jménem Elisabeth. Nebyla to ale obyčejná princezna. Byla jiná.

Každá princezna se ráda převlékala, upravovala a chovala se vznešeně. Jenže Elisabeth nosila raději kalhoty než šaty a sukně. Své krásné černé dlouhé vlasy nejraději nosila spletené v culíku. A místo chození na plesy a vznešených procházek po zahradě seděla si ve svém pokoji a kreslila.

Nebyly to ale jen tak nějaké obrázky. Elisabeth kreslila zážitky. Byly to neobyčejné povídky. Na kresbách se objevovali draci, kteří zachraňují princezny, kamarádky, které utíkají před velkými ještěry, nebo zvířátka, která pomáhají zachraňovat les. Elisabeth si často představovala, jak ve svých povídkách všechno prožívá taky. Měla nejradši, když mohla odložit svou princeznovskou korunu a směla začít kreslit. To ale ještě netušila, jak její obrázky dokáží obživnout.

Jednou po náročném dni, kdy se musela učit, musela se snažit chovat vznešeně a plnit všechny požadavky, co má princezna dělat, přišla do svého pokoje a nemohla se dočkat, až si odpočine. Místo šatů si oblékla něco pohodlného a volného a lehla si do své postele s papírem a tužkou v ruce. Zapnula svou představivost a začala kreslit. Na papíře se začal objevovat tajuplný prales. Všude pobíhala prapodivná zvířata. Fialoví sloni, proužkované opice a hadi s nohama. Princezna nešetřila svou fantazií a kreslila, co jí napadlo. Když na chvíli zavřela oči a přemýšlela, co ještě do příběhu namaluje, někdo jí zaklepal na rameno.

Když oči otevřela, zvířata, která namalovala, byla u ní v pokojíku. Elisabeth rychle vyskočila z postele, zavřela velké dveře od své komnaty a zastřela všechny závěsy na oknech, aby nikdo neviděl, co se děje uvnitř. Zvířata se na ní podívala a fialový slon povídá: „Co koukáš, princezno? Vždyť sis vždycky přála svoje kresby prožít! Tak jsme my všichni přišli za tebou. Jsme rádi za to, jak nás kreslíš. A chceme si s tebou užít dobrodružství. Tak pojď.“ Chobotem princeznu popostrčil a začaly se dít věci. Zvířátka si s Elisabeth hrála a pomáhala jí kreslit další kamarády. V pokoji postavili bunkry a království z polštářů. Princezna byla šťastná. Nemusela mít na sobě noblesní šaty a nemusela se chovat jako princezna. Se svými živými kresbami se chovala, jako by byla zase malá holka.

Když se zvířátka vrátila zpátky na papír a už z nich byly zase jen obrázky, byl už večer. Elisabeth si oblékla večerní šaty a upravila se na společnou večeři s králem a královnou. Teď jí to ale nevadilo. Věděla, že i královské povinnosti se musí plnit. Byla přece princezna. A protože byla chytrá a poslušná, věděla že se i jako princezna musí chovat. Taky ale věděla, že zase přijde čas, kdy si nakreslí své kamarády a užije si s nimi každou chvíli.