Sedmáci jezdili každoročně na lyžařský výcvik. Všichni se na to těšili. Celý týden budou bydlet na horské chatě a celé dny budou lyžovat. Žádné učení, žádné úkoly! Všichni, opravdu všichni se těšili. Až na Pepíka. Pepík se bál, protože neuměl lyžovat.
A bála se i máma, táta, babička a sestra. Všichni se báli, že Pepík přijede s dolámanou nohou. Před odchodem ho neustále napomínali, radili mu, litovali ho a přemlouvali ho, aby zůstal doma. Pepík však neustoupil. Půjde a uvidí se. Snad přežije.
Chata byla krásná, sněhu bylo mnoho a kopec byl tak velký, že se Pepíkovi zatočila hlava. A ten stroj! No ten vlek, co táhl lyžaře vzhůru, byl tak podivný. Jak na něj vysedne? Pepík se přetvařoval. Usmíval se, hrál si na veselého, žertoval, a co je hlavní, neřekl, že nikdy nestál na lyžích. To by byla ostuda, kdyby ho přidělili do skupiny s nemehlem Petrem a děvčaty! Jeho – fotbalistu, sportovce! „Určitě umíš lyžovat?“ ptala se učitelka nevěřícně. „Samozřejmě. Copak jsem holka? Každý rok jezdíme do Alp a tam jsou, prosím pěkně, milá paní učitelko, jiné kopce než tady,“ lhal Pepík, až mu uši červenaly, ale naštěstí to nebylo pod čepicí vůbec vidět. A tak si Pepík připnul lyže (s velkými problémy) a zařadil se do řady na vlek.
Kotvu však nechytil ani napoprvé, ani napodruhé, ani napotřetí. Začala se tvořit řada, všichni brblali. Přišel strejda vlekař a Pepíkovi s kotvou pomohl. To však byl jen začátek. Kotva Pepíkem tak škubla, že se taktak udržel. Nohy se mu zkřížily a brzy spadl. Vší svou silou se držel konečky prstů. Když však zdola slyšel obrovský řehot, zatnul zuby a pořádně se vytáhl tak, aby měl lyžařskou kotvu z vleku pod zadkem. Konečně! Vezl se však jen chvíli, než pochopil, že to, že se veze, je sice pěkná věc, ale jak z tohoto stroje vystoupí, to už neví.
Sledoval děti před sebou, jak se postupně odpojovaly. Všechny tak pěkně a elegantně. On to neuměl, a jak by to taky mohl umět, když to nikdy nedělal. Pustil se tedy kotvy, zavřel oči a hodil sebou o zem. Zezadu však na vleku jel další lyžař, který na něj křičel, ať zmizí. Pepík se ale nestihl odplazit, a tak do něj lyžař narazil. A pak další a další.
Všichni Pepíkovi nadávali, proto raději rychle zmizel, nasadil si lyže a spustil se dolů. Musí jim ukázat, že umí lyžovat. Nabral však takovou rychlost, že narazil do keře a zapíchl se tam tak nešťastně, že si sám neuměl pomoci. Spolužáci s učitelkou ho hledali dvě hodiny.
A co bylo potom? Potom se jim už musel přiznat, že neumí lyžovat. Paní učitelka mu však slíbila, že se to do konce lyžáku jistě naučí.
Po dlouhé době opravdu vtipná pohádka! Velmi pobavila! 😊