Žili byli manželé, kteří se měli moc rádi a vždy spolu dobře vycházeli. Jen jedna věc je trápila – že zatím neměli žádné děti, i když si nějakého potomka tolik přáli. Jednoho dne se konečně i na ně štěstí usmálo a narodil se jim chlapeček. Malinkatý jako prst byl, a tak ho pojmenovali Paleček.
Nebyl to ale ledajaký klučík, proti ostatním dětem se dost lišil, a to nejenom výškou. Jen co se narodil, už doma se vším pomáhal. A povahu měl nadmíru veselou.
Jednou, to byl sotva pár dní na světě, zůstal Paleček doma s mámou sám, protože táta šel s jejich volkem orat na pole. Máma chystala oběd a synek jí k tomu prozpěvoval:
„Já jsem Paleček, malinkatý chlapeček, naši nejsou doma sami, já jsem táty, já jsem mámy. Když jeden z nich nemůže, Paleček jim pomůže.“ Máma se tomu smála, alespoň jí šlo vaření při všem tom hlaholu lépe od ruky. Když měla navařeno, nachystala jednu porci do košíku, který chtěla odnést manželovi na pole.
„Maminko, já tátovi oběd zanesu, aby sis odpočinula,“ nabídnul se ochotně Paleček. „No nevím, ty můj chlapečku zlatý, myslím, že ten košík ani neuzvedneš,“ usmála se máma. Ale k jejímu překvapení zvednul Paleček košík jako nic a už pelášil za tátou na pole.
Cesta pro takového pidižvíka nebyla zrovna jednoduchá, Paleček musel čelit řadě překážek, ale nic si z toho nedělal a šel a šel. Už byl skoro na poli, viděl tátu orat, jenže měl teď v cestě potok a lávka nikde. Paleček se zamyslel, podrbal na hlavě a pak zvolal: „No jasně, takto to udělám!“ Vytáhl z košíku lžíci, udělal si z ní lodičku, vidličku použil jako pádlo a přeplul na druhý břeh s košíkem uvázaným k pasu.
Táta si všiml, že se na kraji pole najednou objevil košík, tak tam běžel a zjistil, že s košíkem dorazil jeho malý synek.
„Tatínku, ty si sněz oběd a já budu místo tebe orat,“ navrhnul mu Paleček, když se řádně přivítali.
„Ale vždyť ty nemůžeš orat, Palečku. Neudržíš ve svých maličkých ručičkách bič. Jak bys tedy chtěl volka pohánět?“
„Když neudržím bič, půjdu na to jinak. Vlezu třeba volkovi do ucha.“ Jak řekl, tak udělal a nasoukal se jejich volkovi do ucha, kde začal vyvolávat: „Hola hej, jen orej!“ A co vám budu povídat, Paleček s volkem zoral během chvíle víc, než by se za ten čas povedlo chlapovi stokrát většímu.
Jel kolem bohatý sedlák a viděl, jak chasník sedí na mezi, zatímco jeho volek sám orá pole. Hned se začal pídit po tom, jak je to možné.
„Co se to tady děje, jak to, že ten volek oře sám od sebe?“ zjišťoval hned sedlák s vidinou, jak by na tom on sám mohl vydělat.
Místo chasníka mu odpověděl tenký hlásek: „Protože volka popoháním já!“
„Kdo? Co? Kde jste kdo?“ nechápavě se vyptával sedlák.
„Tady, ve volkově uchu,“ zasmál se Paleček a vyskočil z ucha ven.
„Takového oráče bych si nechal líbit. Moc toho nesní a práce zastane za dva. Prodej mi ho, chasníku, dobře ti zaplatím,“ naléhal sedlák.
Otec nechtěl ani slyšet o tom, že by se svého vytouženého, nedávno narozeného chlapečka vzdal, ale Paleček to viděl jinak: „Jen mě, táto, k sedlákovi pusť. Však ono to nakonec dobře dopadne, uvidíš.“ Poté, co to dořekl, nenápadně na svého otce spiklenecky mrknul. Otec tedy neochotně souhlasil a Palečka prodal. Od sedláka za malého oráče dostal měšec plný zlaťáků. Paleček ho objal na rozloučenou, pak si jej sedlák uložil do brašny a vydal se s ním na svůj selský dvůr.
Otec dorazil do chalupy celý zkroušený. Manželka se hnedle vyptávala: „Kde máš Palečka, muži? Šel za tebou s obědem, což jste se nepotkali?“
„Ale ano, ten malý šikula mi oběd donesl, s prací na poli pomohl, ale pak přišel bohatý sedlák a Palečka koupil. Na, tady máš za něj měšec zlaťáků.“
„Cože?!? Tys našeho Palečka prodal?“ div jeho manželka neomdlela.
Oba se dali do pláče, když tu náhle od země slyší hlas: „Mámo, táto, proč pláčete? Vždyť váš Paleček je tady s vámi.“ No to bylo radosti! A Paleček jim samozřejmě vypověděl, jak sedlákovi utekl – vykousal mu v brašně díru, kterou vypadl ven, a utíkal rovnou za mámou a tátou.
Od té doby se už od sebe neoddělili a bylo jim pospolu dobře.
