O Otíkovi, který pořád ječel a křičel

Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Otík. Byl by to normální kluk jako všichni ostatní, až na tu podivnou a nepříjemnou vlastnost. Otík totiž neustále ječel a křičel. Ale ne tak jako ostatní děti. Jeho jekot byl tak silný, že kdo ho uslyšel, tomu se zkroutily uši do kornoutu.

Maminka s tatínkem z toho byli nešťastní. Otík ječel i při jídle. Sotva dožvýkal sousto, ječel znovu. Pak si dal do pusy další lžíci, chvilku bylo ticho, než začal jekot nanovo. Otík ječel i ze spaní. Sice ne tak silně jako přes den, ale stejně to bylo otravné. Hlavně sousedům se to vůbec nelíbilo, v noci bušili na zdi a chodili křičet na maminku a na tatínka, aby s tím svým Otíkem už něco udělali, vždyť se tu nedá spát.

Rodičům bylo jasné, že musí Otíka z toho ječení nějak vyléčit. Nejen kvůli sousedům, ale také proto, že brzy měl jít Otík do školy. A dokážete si jistě představit, jak by to vypadalo, kdyby celou hodinu Otík ječel a nepustil paní učitelku ke slovu.

Jednoho dne přijel k nim domů odborník na dětský jekot, pan doktor Zmlk. Byl to tichý a nenápadný muž s brýlemi a vousy. Prohlédl si pozorně Otíka, chvíli poslouchal jeho jekot a pak jen pokýval hlavou.

„Je to těžký případ dětského ječení, ale poradíme si s tím. Zkusil bych ho zašpuntovat,“ řekl pan doktor Zmlk a podal rodičům dudlík a korkový špunt. „Pro lehčí případy dětského ječení stačí dudlík. Na dobu, kdy má být dítě zticha, dáme mu dudlík, aby si dudlalo. Pokud nestačí dudlík, dáváme špunt.“

Rodiče byli šťastní a děkovali panu doktorovi za jeho léky. O něco méně nadšení byli z účtu za léčbu, ale co by pro ukončení jekotu neudělali.

Hned večer dostal Otík dudlík, aby si dudlal. Chvilku to vypadalo, že léčba zabrala. Otík převaloval dudlík v puse, občas s ním pomlaskal, pak se ale nadechl a začal ječet, dudlík u toho drtil v zubech. Tatínek přiskočil, vyrval Otíkovi z pusy dudlík a ucpal ten ječící otvor špuntem do láhve. Otík překvapením ztichl, nadechl se a pak spustil takový jekot, že špunt z jeho pusy vyletěl do vzduchu, odrazil se od stěny a vyletěl otevřeným oknem do světa. Léčba nezabrala.

Druhý den rodiče volali pana doktora Zmlka znovu a vylíčili mu, jak Otíkova léčba nezabrala.

„Inu, váš případ vypadá jako neléčitelný,“ prohlásil pan doktor Zmlk. „Tam už byste mu museli jedině nechat zašít pusu.“

Toho se rodiče ale polekali. To přece nejde, kudy by Otík jedl, že. Panu doktorovi Zmlkovi poděkovali, ale léčit už ho nenechali.

Lámali si tedy dál hlavu, co s Otíkem bude. Ječící do školy nemůže. Když nebude chodit do školy, nic se nenaučí a nenajde si žádnou práci. A to přece nejde. Něčím se živit musí, až vyroste. Zatímco rodiče přemýšleli, Otík si vesele ječel a ječel, snad ještě silněji než dosud.

Rodiče z přemýšlení vyrušilo bouchání. Bylo přes ten jekot jen horko těžko slyšet, ale někdo bouchal silně na dveře. Tatínek šel ke dveřím, otevřel a údivem celý zkameněl.

„Dostali jsme zprávu, že u vás hoří. Neslyšíte tu sirénu? Už máte být dávno před domem,“ křičel velitel hasičů.

„Promiňte, ale to je nějaký omyl,“ vykoktal tatínek. „To není siréna, to takhle ječí náš Otík. Víte, on má nevyléčitelnou formu neustálého ječení. Pan doktor Zmlk říkal, že se to jmenuje chronický ječitus.“

Velitel hasičů se šel podívat na Otíka, aby se přesvědčil, že to skutečně nezní poplašná siréna. Když se přesvědčil na vlastní oči, zavrtěl hlavou.

„To je strašné. Víte, kolik hasičů sem ten váš kluk přivolal? A úplně zbytečně. Zaplatíte výjezd pěti různých sborů hasičů,“ povídal velitel.

Tatínek ho prosil, aby se tak nehněval, že zas není tak zle. Jeden výjezd přece není nic strašného. Ale co oni – rodiče? Co Otík? Vždyť ani nemůže do školy, nic se nenaučí a má zkažený celý život.

Pan velitel hasičů se podrbal za uchem a pak se ťukl do čela.

„A mě teď něco napadlo. Co kdybychom si toho vašeho kluka vzali k nám do hasičárny? Vycvičíme si z něj hasiče a bude nám dělat ještě navíc sirénu.“

„On ale ječí bez přestání, někdy i v noci,“ varoval velitele hasičů tatínek.

Ten ale jen mávl rukou. „S tím si poradíme.“

A tak Otík odjel bydlet k hasičům. Rodiče se přestěhovali do bytu hned vedle, aby ho mohli navštěvovat několikrát denně a nosit mu tam dobroty. Z Otíka se brzy stal hasič. A ječení? Ječení pomalu ustávalo. Hasiči totiž hodně běhají, přeskakují překážky a trénují stále tělocvik a přitom se ječí jen velmi špatně. Po tréninku byl Otík unavený, že na ječení sílu neměl a hezky tvrdě spal. Navíc ho to bavilo, tak na ječení pomalu zapomněl. A vždycky když někde hořelo, vyječel se jako siréna tak, že to do dalšího svolávání hasičů nepotřeboval. Ale pro jistotu ho nechávají ječet každou první středu v měsíci, aby se vyječel a omylem nevyhlásil poplach, když nikde nehoří.