O Otesánkovi

Za devatero řekami, devatero horami a devatero lesy stála malá dřevěná chaloupka, ve které žil statný dřevorubec se svojí ženou a měli se velice rádi. Jejím velkým společným přáním bylo mít syna, avšak oba měli velké obavy, zda by ho zvládli slušně vychovat a dát mu vše, co by potřeboval.

Jednoho letního dne, když sluníčko jasně svítilo, se muž vydal do lesa stejně jako každý den. Když se večer vracel domů, po cestě ho zaujal urostlý strom, který měl rysy dítěte. Muž se proto rozhodl, že strom uřeže, ještě ho maličko otesá a nechají si ho s ženou na jejich zahradě pro potěšení.

Další den, když se muž se ženou časně ráno probudili, nemohli uvěřit svým vlastním očím. Na zahradě, kde muž večer postavil dřevěnou sochu, seděl malý hoch, který jedl zeleninu přímo ze záhonu.

Jak je možné, že socha ožila? V noci ji totiž začarovala kouzelná babička, která bydlela v úplném středu lesa. „Budeme mu říkat Otesánek,“ pronesli shodně muž se ženou. Muž odešel do lesa jako obvykle s tím, že Otesánkovi vyrobí krásnou kolébku. Avšak když se večer vrátil domů, Otesánek byl tak veliký, že se do kolébky již nevešel. „Mámo já mám hlad,“ ozývalo se z kuchyně. Otesánek měl plnou pusu krupičné kaše a stále nebyl dost sytý.

Stejně probíhalo i několik dalších dnů, kdy Otesánek spořádal všechno jídlo, ke kterému se dostal. Avšak k neštěstí došlo ve chvíli, kdy se žena plně věnovala vaření a Otesánek se sám vydal na pole, kde oral sedlák. Otesánek měl takový hlad, že sedlákovi sněd koně a chtěl sníst i sedláka.

Když se o tom dozvěděla kouzelná babička v lese, začala ihned jednat. Vyhledala Otesánka a mávnutím kouzelného proutku ho začarovala zpět do dřevěné sochy a to ještě dříve, než stihl otevřít pusu a babičku sníst.

Nakonec muž se ženou byli šťastní, že jim zůstala socha na zahradě jako vzpomínka na tuto událost.