Byla jednou jedna sýkorka Julinka a té se v malé budce na okraji lesa vylíhla čtyři malá rozkošná ptáčátka. Byla to krásná, kvalitní budka a hnízdo uvnitř ní sýkorka Julinka stavěla několik dlouhých dní – nosila stébla a lístky mechu z celého lesa a pečlivě je splétala do měkoučkého hnízdečka. Pak snesla vajíčka a zahřívala je tak dlouho, dokud se z nich nevyklubala čtyři holá, bezbranná ptáčátka. Taková péče o malá ptáčátka, to ale není žádná legrace! Julinka musela každou chvíli létat ptáčátkům pro žížaly, krmit je, zpívat jim písničky na dobrou noc, hlídat je před cizinci, stlát jim hnízdo v budce, aby jim bylo pohodlně a nic je netlačilo – zkrátka je to velmi těžká práce, starat se o čtyři malá ptáčátka. Ale sýkorka Julinka byla pracovitá, a tak ptáčátka rostla a sílila a dařilo se jim velmi dobře.
Jednou už byla ptáčátka dost velká a když sýkorka Julinka přilétla s další várkou žížal a všechny znovu zasytila, sedla si k nim do hnízda, všechny svolala k sobě a povídá jim:
„Už jste všichni velcí, a tak je načase, abyste se také naučili létat.“
„Ale mami, já mám strach!“ pískalo první ptáče.
„A mě se nikam nechce,“ pískalo druhé.
„A já se zase bojím,“ pískalo třetí. A to čtvrté raději neříkalo nic.
„Nebojte se, všechno vám vysvětlím a ukážu,“ říká mamka Julinka. A tak se začali učit létat. Nejprve jim to vůbec nešlo – padali na zem, klopýtali, marně máchali křidélky. Ale sýkorka Julča měla trpělivost, pečlivě jim vysvětlovala znovu a znovu jak mají křidélky hýbat a znovu jim ukazovala, jak se to dělá.
Trvalo to dlouho, ale za chvíli se ptáčátka začala zlepšovat. Neulétla sice ještě tak daleko jako mamka, ale už jim to šlo mnohem lépe. Pak jednoho dne přišly bouře, déšť a silný vítr. Lítaly hromy a blesky, obloha se blýskala, pršely provazy deště. Ptáčátka se rychle schovala zpět do hnízda v budce, aby jim vítr neublížil, ale sýkorka Julinka byla od budky moc daleko. Musela bouřku přečkat schovaná pod listem dole na zemi a než bouře přešla, byla celá prochladlá a promáčená. Druhý den ráno, když se počasí konečně zlepšilo, přilétla zpět do budky, a z posledních sil si lehla do hnízda.
„Mami, co se ti stalo?“ ptala se ptáčátka.
„V bouřce jsem prochladla a teď jsem nemocná,“ povídá jejich maminka. Byla tak slabá, že dokázala jen šeptat.
„Tak my se o tebe postaráme!“ rozhodla ptáčátka a ihned se pustila do práce. Jedno ptáčátko připravilo mamince studený obklad, druhé dolétlo pro čerstvé žížaly ke svačině, třetí jí uvařilo horký čaj a čtvrté jí zpívalo písničky, jako to vždycky dělávala ona jim večer před spaním. Tak se o ní ptáčátka starala několik dní, dokud se mamince neudělalo zas lépe.
„Moc vám děkuju,“ smála se sýkorka Julinka na svá ptáčátka. „Bez vás bych si s tou nemocí neporadila.“
„Ty jsi nás naučila všechno, co známe, mami,“ odvětila jí ptáčátka. „Vždycky se o tebe postaráme, když budeš nemocná.“ A tak byli všichni spokojení, že se můžou vždycky spolehnout jeden na druhého. Od toho přece rodina a kamarádi jsou.
Krásný příběh, četli jsme s dětmi a moc je to bavilo + krásné ponaučení! 🙂 děkujeme!